This text examines the evolution of the concept of causality from antiquity to the modern era. The author argues that contemporary understanding is a simplified remnant of the original Greek concept. While Aristotle defined four types of causes, modern science and philosophy have largely rejected the material, formal, and final causes, reducing causality to the efficient cause (causa efficiens). The essay highlights David Hume’s fundamental critique, which demonstrated that causal links are not rationally transparent but are based on experience and habit. To address these conceptual shortcomings, the author proposes a shift inspired by the Czech word "příčina" (related to "doing" or "adding"). He suggests that activity should not be attributed to the cause itself, but rather to the reacting subject. It is the subject’s reaction that transforms an antecedent into a cause. This perspective offers a way to replace unsustainable mechanistic notions of causality with a dynamic, subject-centered approach.
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 9. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost)
Novodobé a moderní pojetí příčin a příčinnosti je ochuzeným a zjednodušeným zbytkem pojetí staršího, původně řeckého. Tzv. „příčinné vysvětlení“ bylo původně chápána v mnohem větší šíři, i když bylo vysoce hodnoceno. Byl to teprve Aristotelés, který se svým opravdu mimořádným zaujetím pro „vědeckost“ a pro myšlenkovou soustavnost svého učení vymezil čtyři druhy „příčin“, z nichž dvě bychom už dnes vůbec nemohli za příčiny uznat (totiž látku a formu, MORFÉ a HYLÉ, causa formalis a causa materialis), zatímco proti příčině finální (télické) bylo od počátku nové doby sneseno tolik námitek a kritik (už v rámci zavržení aristotelství), že byla převážnou většinou nejen vědců, ale i filosofů zcela zavržena. Výsledkem byla pak právě ona redukce příčin na příčiny působící z minulosti (causae efficientes). Pokusy o resuscitaci příčin finálních, k nimž čas od času, ale opětovně docházelo, troskotaly na neudržitelném pojetí času a časovosti, v jehož důsledku se nakonec i každá causa finalis jevila jako časově předchůdná, antecedentní – a tudíž vlastně jako causa efficiens, jen jiným způsobem působící. Nejhlubší kritikou kauzality přispěl do dějin myšlení o „příčinách“ David Hume. Zjednodušeně lze říci, že kauzální souvislost lze vidět buď jako setrvačnost téhož (takže v tzv. kauzálním procesu se vlastně vůbec nic nestane, jen se to pak trochu jinak „jeví)“, anebo jako změnu něčeho v něco jiného, což ovšem musí zůstávat racionálně zcela neprůhledné a podle Huma je založeno pouze na zkušenosti s „obvyklým“. Humova kritika pojetí kauzality nebyla ve své podstatě nikdy vyvrácena, jen se obchází a zapomíná. Náprava se může – jako tak často – inspirovat českým jazykem, který slovem „příčina“ zřetelně poukazuje k aktivitě, k činění resp. „při-činění“. Nesmíme to však ponechat v rámci tradičního připisování onoho činění resp. aktivity „příčině“ samé, ale musí tu aktivitu po právu připisovat subjektům, které na onu tzv. „příčinu“ reagují (každá re-akce je přece „akcí“). Tak docházíme k jazykovému paradoxu (tedy jen zdánlivému paralogismu), že to je reagující subjekt, který z nějakého antecedentu teprve svou reakcí „udělá“ příčinu. Právě v tomto bodě se rozhoduje o celé povaze nové koncepce, která má a musí nahradit neudržitelné pojetí „kauzality“.
(Písek, 070926-3.)