This text offers a critical re-evaluation of Aristotle's traditional division of philosophy into theoretical and practical branches. The author argues that while this distinction has endured for over two millennia, the meanings of both terms have evolved and must be redefined in the context of specific thinkers. The central thesis posits that purely theoretical philosophy, understood as a passive contemplation of truth, is impossible. Instead, all thinking is a form of activity and learned practice that requires the mastery of specific procedures and routines. Consequently, the distinction between theoretical and practical should not be based on the nature of the human activity itself, but rather on the object toward which that activity is directed. The text also reflects on the contemporary shift away from first philosophy toward second philosophies focused on social, political, or scientific issues. The author views this trend as a retreat from fundamental philosophical questions in favor of real-world problems that science cannot fully resolve. Ultimately, philosophy is presented as an inherently practical discipline of continuous intellectual improvement.
Filosofie „teoretická“ a „praktická“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 10. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Filosofie „teoretická“ a „praktická“
Aristotelovo rozdělení filosofie resp. filosofických disciplin na teoretické a praktické sice formálně přežilo víc než půl třetího tisíciletí, ale význam obou termínů prodělal veliké změny. Proto je třeba vždycky znovu obě slova náležitě vymezit, a to vždy s ohledem na toho určitého myslitele, o kterého nám jde. Pokud bychom se chtěli vrátit k Aristotelovi, pak musíme prohlásit, že nic takového jako pouhé vnitřní „zírání na pravdu“ v jeho smyslu není možné, že tedy každá filosofická disciplína a navíc i sama filosofie jako celek (ve své úplnosti) musí být chápána jako „praktická“. Jen zdánlivě lze přímo rozumem „nahlížet“ třeba čísla nebo geometrické útvary (to právě inspirovalo staré Řeky k onomu rozlišení mezi EPISTÉMÉ a pouhou DOXA). – Na druhé straně však je třeba s termínem „praxe“ a „praktický“ zacházet velmi obezřetně, neboť i teoretizování (a vůbec myšlení) je určitým druhem praxe, a to praxe, které je třeba se naučit (vyučit), je třeba zvládnou určité postupy, dokonce i určité rutinní postupy, a to jak s ohledem na „předmět“myšlení a zkoumání, tak i bez ohledu na jakýkoli takový „předmět“ (resp. ne-předmět).
Zkrátka a dobře: „teoretická“ filosofie přesně v Aristotelově smyslu neexistuje a existovat nemůže, nebo každé myšlení (a filosofie je nutně záležitostí myšlení) je činnost, aktivita, je to praxe, v níž se každý musí stále zdokonalovat. Přesto je v onom rozlišení a rozdělení rozumné jádro, ale netýká se nás a naší aktivity. nýbrž toho, k čemu se naše – zejména myšlenková – aktivita zaměřuje. Jestliže se dnes většina filosofů od tzv. „první filosofie“ odvrací a omezuje se na různé „druhé filosofie“, představuje to odvrat od základních filosofických otázek a převážné soustředění na tzv. „reálnou“ problematiku, ať už morální, společenskou, politickou, anebo kulturní a „humanitní“, případně také vědeckou, tj. takovou, která se vědám samý stále jakoby vymyká, dělá jim potíže, ale vědy samy se jí nějak nedovedou zcela zbavit.
(Písek, 071015-1.)