This reflection delves into the complex issues of time and timing within the context of "pure non-objectivity." The author challenges the philosophical assumption that time should be exclusively associated with actualized events. Instead, it is argued that a form of "happening" occurs even in the future, where no specific events have yet taken place. Even the concept of "nothingness," interpreted as a non-objective state, must be subject to change and transformation into "something." This transformation implies that nothingness cannot exist outside of time. The text introduces the concept of a "primordial" time and timing that belongs to the world of pure non-objectivities. This specific kind of time does not arise from the interaction between internal and external spheres but serves as a fundamental precursor that enables and grounds all event-based occurrences. By exploring this primordial temporality, the author suggests that the world of non-objectivity possesses its own timing, which is essential for understanding the very possibility of change and the ontological structure of reality.
Čas „ryzí nepředmětnosti“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 2. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Čas „ryzí nepředmětnosti“
Nemyslím, že by bylo možno čas a časování spojovat výhradně s uskutečňovaným událostným děním; viděl bych to jako jakési reziduum nehybnosti světa idejí. „Něco“ se děje i v budoucnosti, tj. tam, kde se událostně ještě nic neděje. Dokonce i když bychom „ryzí nepředmětnost“ pochopili jako „hrubě objektivované“ „nic“ v silném významu, musili bychom mu upřít status neměnnosti: i „nic“ e musí měnit. A když se „nic“ mění, musí se měnit v „něco“ – tak jsem aspoň před dlouhými roky argumentoval (1987, NepřMaSk. s. 146). Tak to vyplývá ze zásad tradiční logiky. Ale nic z toho nelze ještě vysuzovat o povaze onoho proměňování, jímž se „nic“ stává „něčím“. K jádru problému se dostaneme teprve tehdy, když celý proces „proměny“ ničeho v něco zařadíme do souvislostí časových. „Nic“ nemůže být „mimo čas“, protože jinak by neplatilo, že se musí proměňovat. Zdá se, že jen tento zvláštní čas, „druh času“, který nesouvisí (nutně) s událostným děním, ale nějakým fundamentálním způsobem mu předchází a tak všechno dění a časování umožňuje a podmiňuje i zakládá, nespočívá ani ve zvnějšňování vnitřního, ani – samozřejmě – ve zvnitřňování vnějšího, nýbrž charakterizuje jakési „primordiální“ dění, „primordiální“ čas a časování, které je vlastní světu ryzích nepředmětností.
(Písek, 050225–3.)