The text examines the profound crisis of the family in modern society, identifying it as a critical issue affecting the microclimate for child development and the foundation of human relationships. The primary cause is the isolation of the nuclear family, which lacks its natural social environment and is directly exposed to institutional and state pressures. Internally, the family is weakened by the instability of emotional bonds, while externally, it remains vulnerable to state interventions that diminish parental autonomy. The author critiques conservative calls for a return to traditional values as ineffective, arguing that old norms are no longer sufficient in the current context. As a necessary solution, the text proposes strengthening the nuclear family by reintegrating it into a broader, more robust community. Such a social framework should provide support against external pressures without compromising the family's integrity or weakening its core functions. Pursuing this path is viewed as a responsible approach to the future development of family relations.
[Krize rodiny v moderní společnosti (1)]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 10. 1972
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1972]
[Krize rodiny v moderní společnosti (1)]
Již delší čas lze v moderní společnosti pozorovat krizi rodiny. Není to sice jediný krizový moment této společnosti, ale je nepochybně velmi významný právě proto, že rodina představuje jednak mikroklima nezbytné pro vyrůstání dítěte v člověka, jednak topos nejvlastněji lidských vztahů, z nichž žije a musí žít i společnost jako celek. Krize rodiny byla provázena a snad dokonce připravována izolací tzv. nukleární rodiny, která byla zbavena svého přirozeného osvětí a je dnes jaksi nahá a bez nárazových polštářů přímo vystavena všem společenským, a zejména institucionálním (zejména zase státním) tlakům. Všechno se zdá ukazovat, že v budoucnosti rodina těmto tlakům podlehne, nenajde-li způsob, jak se posílit, jak se stát silnější, jak se o něco opřít apod. Nukleární rodina je příliš malá a nejčastěji je založena na citových vztazích, tedy na základně velmi nejisté, protože značně proměnlivé. Děti jsou s postupujícím věkem ve stále volnějším vztahu k rodičům, rodiče jim začínají být s nastávající dospělostí zhusta jen na obtíž (jejich užitečnost má pouze materiální povahu – příspěvek na domácnost, ohlídání dětí apod.); ostatně sám stát („společnost“) si na děti dělá velmi brzo nároky tím, že jakoby sám vybavuje rodiče právy a povinnostmi, pokud jde o jejich děti, a že neváhá před intervencemi, pokud výchova neprobíhá směrem pro stát (pro „společnost“) žádoucím. Tak dochází k tomu, že rodina se nemá oč opřít ve svých krizových situacích, a na druhé straně k tomu, že intervencím zinstitucionalizované „společnosti“, tj. státu, nestojí v cestě žádné překážky. Rodina je snadno zranitelná zvenčí a zevnitř je pohříchu většinou postavena na vratkých a problematických základech.
Cesta nápravy, cesta ven z této nepříznivé situace je sice nejvýš potřebná, ale zatím naprosto nejasná, neprůhledná a nepřehledná. Lze se pokoušet jen o odhady perspektiv a budoucích trendů. Odtud je ovšem zřejmé, že nutně musí sílit varovné hlasy moralistů konzervativně zaměřených. Kde není jasná cesta kupředu, ozývají se vždy hlasy volající po návratu k starým jistotám. Ale všechny takové výzvy jsou zcela bezpředmětné, protože zapomínají na základní skutečnost: jestliže je rodina v krizi, pak je to proto, že staré normy a principy už nestačí, a pak je marné volat k návratu. Nechme proto zatím tyto konzervativní hlasy stranou a pokusme se alespoň globálně pohlédnout do problematiky možného budoucího vývoje rodiny a rodinných vztahů. Je to půda nepochybně dost nejistá, ale vstoupit na ni musíme, chceme-li jednat odpovědně.
Předně je jasná jedna věc: je-li nukleární rodina malá, je třeba vytvořit jí znovu nějaké zázemí, posilnit ji tím, že bude zapojena do širšího, většího, mohutnějšího společenství, o něž se bude moci opírat a kterým na druhé straně nebude ohrožena, redukována ani zeslabována.
PNP, 16. 10. 72, 21.30
### 721016