The text explores the unique position of human beings within the ontological order of events and their role in constituting history. Man is defined as a "super-event of super-events" who, unlike biological structures, does not form a further integral super-event but instead establishes history as a distinct environment or "world." The author compares the nature of history to the biosphere; both represent environments that are not fully integrated, where successive processes depend on preceding ones as their material. However, the crucial difference lies in the fact that history exhibits a tendency toward deepening its rootedness in being through the search for meaning. History is viewed as a process of integration constantly disrupted by disintegration, where its "objective" course merely points toward an inner meaning, much like the external form of an artwork points to the work itself. Human efforts to give history a "human face" represent an attempt at a new type of rootedness in being that transcends organic models and moves toward a spiritual or historical understanding of reality.
[Zakotvenost člověka v bytí a dějiny]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 12. 1979
- This is a part of the original document:
- 1979 (strojopis)
[Zakotvenost člověka v bytí a dějiny]
79/020 (791211–3)
Na úrovni lidské je situace ještě komplikovanější, než jak bylo ukázáno při vykreslení prvních čtyř typů zakotvení události v bytí (79/019). Člověk jako bytost je superudálost superudálostí (je integritou rozmanitých orgánů, tkání, buněk – což jsou všechno už superudálosti – v jediný organismus); sám se však už v žádnou superudálost nezačleňuje, ale svou činností umožňuje a ovlivňuje zrod nového typu událostí, které vytvářejí kolem něho jakési specifické osvětí či snad téměř svět, totiž svět dějin, dějiny samotné. Do jisté míry a po určitou mez připomínají dějiny svou povahou třeba takovou biosféru. Biosféra rovněž není žádná superudálost, ale je zvláštním, ne zcela zintegrovaným, ale v žádném případě vůbec neintegrovaným prostředím, kde dohasínají organické procesy, aby na ně navazovaly hned jiné, jsouce však na nich závislé jen jako na prostředí a na materiálu. V jistém smyslu mají rozmanité lokality biosféry a rozsáhlé biotopy také jakýsi jakoby „dějinný“ charakter. Tak např. život tropických deštných pralesů má svůj vznik, vývoj, spád a dnes už také konec. Možná, že něco z toho lze vypozorovat dokonce na úrovni předživého a neživého, např. ve vývoji rozlehlých oblastí vesmíru, ve vývoji hvězd a hvězdných soustav, planetárních systémů apod. Nicméně tam všude, jak se nám zdá, jde o procesy, v nichž nelze najít žádné tendence k integraci prohloubením zakotvenosti v bytí. U dějin jsou však takové náběhy a tendence dost nápadné, takže se lidé vždy znovu pokoušeli a pokoušejí porozumět „smyslu dějin“. Dějiny připomínají jakýsi začínající proces integrace, v němž vždy znovu dochází k dezintegracím, aniž by dezintegrovanost a zmatek s ní související měly někdy definitivně převahu. Možná, že jistým přiblížením by mohly posloužit kategorie, jež si bude muset vypracovat zejména filosofie umění (pokud nevystačí s těmi dosavadními). Také dějiny, tj. tzv. „objektivní“ jejich průběh, představují něco, co ke smyslu jen poukazuje, tak jako vnější podoba obrazu poukazuje k samotnému výtvoru, k samotnému uměleckému dílu, aniž by s ním mohla být identifikována. Odtud pokusy najít nějakou „Heilsgeschichte“ za celkově nezintegrovaným průběhem profánní, každodenní historie apod. Člověk, který se pokouší vtisknout dějinám lidskou tvář, se vlastně pokouší je zakotvit v bytí ještě dalším způsobem, který se nikterak nepodobá onomu „organickému“ zakotvování předchozích typů.
(11. 12. 1979)