Tento text se zabývá Wittgensteinovou analýzou Augustinova pojetí jazyka, jak je představeno v úvodu Filosofických zkoumání. Wittgenstein kritizuje představu, že podstatou řeči je pojmenovávání předmětů a že význam slova je totožný s objektem, který zastupuje. Autor textu se sice k této kritice připojuje, ale rozvíjí vlastní argumentaci zaměřenou na roli subjektu. Zdůrazňuje, že slovo samo o sobě nemá k předmětu žádný přirozený vztah; k přiřazení dochází na základě lidské dohody a v rámci konkrétního kontextu, což ilustruje na příkladu označení úhlu v trojúhelníku symbolem alfa. Hlavní výtka směřuje k moderní logice, která podle autora proces chápání a domluvy vytěsňuje do pozadí. Tím dochází k opomíjení aktivity subjektu, jenž je pro fungování jazyka a ustavení významu klíčový. Text tak volá po rehabilitaci subjektu v úvahách o povaze slova a jeho významu.
[Úvahy nad slovem u Wittgensteina]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1988
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1988.2 (strojopis)
[Úvahy nad slovem u Wittgensteina]
88-222
Wittgenstein začíná svá logická zkoumání větším citátem z Augustinových Konfesí I/8, a potom dodává, že v citované pasáži nacházíme jisté vypodobnění podstaty lidské řeči. A charakterizuje to podstatné následovně: Slova mluvy označují předměty – a věty jsou spojení takových označení. Místo označení můžeme překládat také pojmenování. A Wittgenstein pokračuje: V tomto obraze (vypodobnění) mluvy nacházíme kořeny myšlenky (ideje): Každé slovo má nějaký význam. Tento význam je slovu přiřazen. Je oním předmětem, jejž slovo zastupuje (za nějž tu stojí ono slovo). Wittgenstein potom uvádí svou kritiku tohoto pojetí. To už nás na tomto místě nemusí tolik zajímat. Zůstaneme jen u formulace, která Wittgensteinovi slouží jako příprava k tomu, aby svou kritiku provedl. Pro nás tato formulace bude vhodná k tomu, abychom uplatnili svou kritiku, která se od Wittgensteinovy bude odlišovat. – Předně odmítneme (pro pořádek), že význam slova lze prostě ztotožnit s jeho předmětem. Slovo především nemá žádný předmět, nýbrž je pouze k něčemu přiřazeno. Když určitý jeden úhel v trojúhelníku označíme jako alfa, tak to ještě neznamená, že α samo se vztahuje k nějakému úhlu, nýbrž jsme to my, kteří na základě dohody pro daný kontext tento znak, toto písmeno řecké abecedy budeme chápat jako jeden určitý úhel, totiž úhel α. Náš zájem se orientuje na to, jakým způsobem je možno „chápat“ a na základě toho se „domluvit“, že α „znamená“, „pojmenovává“ právě úhel, a to právě tento určitý úhel v tomto trojúhelníku. Formalizace logiky vůbec a zejména moderní logiky tuto otázku zcela vytěsňuje a staví ji stranou, do pozadí, nechce o ní vůbec uvažovat. A to je jen dokladem toho, jak je „subjekt“ zapomínán a jeho aktivita zanedbávána a odstavována.
13. II. 88
### 880213