This text explores the cosmological dimension of memory, arguing that it cannot be reduced to a mere psychological or biological function. Instead, memory is presented as a fundamental principle essential to the constitution of the world. The author posits that re-presentation is a necessary condition for self-presentation and the process of "making present." Rather than being a passive mental image, re-presentation is an active, reactive process that preserves and revives what is passing, integrating it into the ongoing structure of an entity. At higher levels of existence, this capacity allows for a response not only to immediate stimuli but also to what has already passed, thereby establishing a meaningful past. Without the ability to react and form "partnerships" between events—as illustrated by the example of virtual particles—happenings vanish without ever becoming part of history. Ultimately, memory is understood as a creative force that enables the world's continuity by reproducing the past within the present.
[Problém paměti jeho kosmologický rozměr]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 8. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
[Problém paměti jeho kosmologický rozměr]
Problém paměti nemůže být redukován na problém, jak je paměť ustavena a jak funguje, ale základní otázka, jež musí být položena, je tato: jak souvisí paměť (vůbec, ne pouze lidská a ne pouze vitální) s konstitucí světa? Problém paměti je vlastně problémem kosmologickým, nikoli psychologickým ani biologickým. Teprve když si uvědomíme tuto šířku problematiky, můžeme správně porozumět, jaký (opět zejména kosmologický) význam mají tzv. re-prezentace, rovněž neredukované na fenomény vědomí (byť chápaného široce a neomezeného jen na vědomí lidské). Re-prezentace je podmínkou tzv. sebeprezentace, jakéhosi „přítomnění“, nemá-li zůstat „hluché“, tj. neschopné re-agovat na něco, co „slyší“, co vnímá. Sebe-prezentace na každé úrovni vyšší, než je jakási „primordiální“ hybnost, spějící od nicoty k opětnému znicotnění (zániku), je (musí být) vždy zároveň re-prezentací nejen sebe, ale něčeho „druhého“, na co re-aguje, od-povídá. Re-prezentace ve svém bytostném základu netématizuje, nestaví „před sebe“ (v nějaké náhradní podobě), nýbrž svou aktivitou (re-aktivitou, reagující aktivitou) uchovává, přenáší z pomíjejícího do přítomnosti, či ještě spíše: něco již pomíjejícího znovu oživuje, znovu vytváří, „re-produkuje“ tak, že to činí součástí své vlastní výstavby. Teprve druhotně může docházet a dochází k tomu, že tato aktivita, uchovávající to, co již pomíjí, rozšiřuje a prohlubuje své možnosti vytvořením jakýchsi pomocných, náhradních zásob z toho, co nejen pomíjí, ale co už pominulo, jako by to právě pomíjelo. Tím si sebeprezentace umožňuje re-agovat nejen na to co mu je aktuálně prezentní, ale co mu prezentní bylo, nicméně již není. (Např. také virtuální kvanta a virtuální částice se dějí, tj. jsou událostným děním, ale nenajdou-li potřebné – reálné – partnery, na které by mohly reagovat a kteří by naopak mohli reagovat na ně, pomíjejí, aniž by se vůbec mohly stát „minulostí“.)
(Písek, 010830-2.)