This text presents a critique of occasionalism, focusing on the ontological nature of created beings and their autonomy from the Creator. The author argues that occasionalists were inconsistent in assuming that only the human mind possesses a form of persistence or subjective constancy. Instead, a subjective persistence must be recognized across all levels of being, including lower entities. This persistence is not merely a physical description of aggregates, as in Newtonian physics, but reflects the internal integrity and relative independence of the created from the moment of its creation. From a theological perspective, the autonomy of creation is essential for maintaining the distinction between God and the world; if God had to constantly re-establish every moment of every process, creation would effectively merge with the Creator. The author emphasizes that the result of God's creative act is a subject that persists through its own activity. Thus, the "creatum" becomes a true result rather than a remaining component of the divine act. This perspective calls for a re-evaluation of the relationship between inertia, subjectivity, and the ontic conditions of reality.
[Kritika okazionalismu]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 6. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Kritika okazionalismu]
Okazionalisté byli v jedné věci trestuhodně nedůslední, když předpokládali, že lidská mysl je jedinou stvořenou „věcí“ ve světě, ve které se všechno děje jen tak, že Bůh vykonává lidská rozhodnutí. Tak, jako musíme u každé individuální lidské mysli předpokládat jakousi subjektní setrvalost, která nepotřebuje, aby ani ji (mysl), ani její (aktivní, tedy myslící) subjekt Bůh neustále obnovoval, ale která trvá – od toho momentu, kdy byla stvořena – svou vlastní aktivitou, musíme něco obdobného předpokládat u všech subjektů, tedy i u subjektů nižších a nejnižších úrovní. A nejen to setrvačnost, jak jí tradičně bylo rozuměno, ani nepředpokládá, že jde o kontinuální trvání (včetně kontinuální změny) subjektního, tj. vnitřně integrovaného charakteru, nýbrž tradičně bávala popisována bez jakéhokoli poukazu k nějakým subjektům (dnes ovšem víme, že to byla chyba, ale o to teď nejde). Setrvačnost vykazují i hromady (agregáty) „věcí“ – a původně právě ty. Newtonovská fyzika se zabývala výhradně setrvačnostmi hromad. V chápání filosofickém (a theologickém) jsou tedy závažné důvody, proč se zabývat otázkou povahy setrvačností a jejich ,ontickými předpoklady (podmínkami). Zejména theologové, kteří by setrvačnosti relativizovali nebo jen nebrali vážně, by se dopouštěli snižování závažnosti na jedné straně božího stvořitelství, na druhé straně skutečnosti opravdového stvoření, tj. stvořených věcí jako opravdu skutečných. Bůh, který by musel každý moment každého jednotlivého procesu stvořitelsky ustavovat nově, by vlastně se svým stvořením splýval. Oddělenost stvoření od Stvořitele je založena právě v tom, že stvořená skutečnost je nějak (zajisté jen relativně, ale bezpochyby skutečně) samostatná, a to od chvíle, kdy byla jednou stvořena. Jinak řečeno: creatum je výsledkem, rezultátem aktu stvoření, nezůstává jeho součástí ani složkou. V jedné věci ovšem je třeba provést opravu: zatímco rezultátem lidské tvorby je skutečnost předmětná, rezultátem boží tvorby je subjekt – a teprve potom to, co prostřednictvím subjektů Stvořitel podniká, činí, dělá.
(Praha, 000610-1.)