This text critically reflects on Martin Heidegger's interpretation of truth (ALÉTHEIA) and his attempt to return to the Greek pre-philosophical understanding of the term. Heidegger argues that conventional translations and theoretical definitions obscure the original sense of truth as unconcealment. However, the author questions whether returning to the Greek foundation is the only valid path and why it should serve as a universal norm. He points out that European thought is equally shaped by the Israeli tradition, mediated primarily through Christianity. In the Hebrew tradition, truth is not primarily linked to the manifestation of beings, but rather to faith, reliability, and faithfulness. While for the Greeks truth depends on the self-manifestation of what is, the Hebrew context suggests that a being can reveal truth but can also conceal it or deceive. The text emphasizes an alternative pre-philosophical foundation that offers a different perspective on the relationship between truth, being, and faith, thereby challenging the exclusivity of Heidegger's ontological interpretation.
[ALÉTHEIA jako Wahrheit]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 7. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[ALÉTHEIA jako Wahrheit]
Heidegger má za to, že překlad řeckého slova ALÉTHEIA jako Wahrheit, pravda apod. „a zejména pak teoretická pojmová určení tohoto výrazu, zakrývají smysl předfilosofického porozumění, na němž Řekové ,samozřejmě‘ zakládali terminologické užívání výrazu ALÉTHEIA“ (konec 219, č. 249). Pak ovšem je otázkou, proč se tohoto předfilosofického porozumění, k němuž měli blízko Řekové, máme vracet jako k normě nebo alespoň jako k základu a východisku. Existují totiž jistě ještě jiná předfilosofická porozumění, a je na nás, abychom uvážili, není-li mezi nimi nějaké, na které by bylo možno filosoficky vhodněji a perspektivněji navázat. Není to otázka zcela vykonstruovaná či vyspekulovaná, ale zakládá se na historické skutečnosti, že evropská myšlenková tradice, nepochybně velmi mocně ovlivněná a stimulovaná řeckou filosofií, je stejně nepochybně nemyslitelná bez staré tradice izraelské, zprostředkované zejména křesťanstvím. A v této tradici starého, rovněž předfilosofického porozumění „pravdě“ (přičemž samo ztotožnění hebrejských a řeckých kořenů, jako by se vztahovaly k „témuž“, je rovněž historickou záležitostí, výrazně kodifikovanou překladem LXX) je tomu jinak než v případě řeckém. Pro staré Židy je „pravda“ úzce spjata nikoliv se jsoucím, nýbrž s “vírou“. Stejná hebrejská slova bylo možno do řečtiny přeložit někdy lépe jako „pravda“, jindy spíše jako „víra“. Nejde tedy o spjatost či spojení analogické tomu, o kterém se nás snaží na základě určité interpretace Aristotelových výroků přesvědčit Heidegger: pravda není zjevností jsoucího (a tedy není zcela závislá na jsoucím), nýbrž naopak jsoucí je schopno vyjevovat pravdu (ale je schopno ji také nevyjevovat, nýbrž naopak zakrývat, eventuelně prostě klamat).
(Písek, 990727-3.)