This critical reflection examines the moral state of Czech society after the fall of communism, focusing on the failure to fulfill the ideal of "living in truth" formulated by Jan Patočka based on Solzhenitsyn's call to reject living in a lie. The author criticizes the empty worship of philosophical authorities without a genuine understanding of their legacy. He analyzes the philosophical misinterpretations by Václav Havel and the relativism of Václav Bělohradský, which he argues facilitated a resignation to truthfulness among politicians. A central part of the text is dedicated to an analysis of the politics of Václav Klaus and Miloš Zeman, in which the author sees a profound contradiction between ideological rhetoric and actual deeds. This discrepancy led to lies becoming a dominant element of both the political right and the left. The essay concludes with a lament over the absence of political courage to "strike the truth" in the spirit of Jan Hus's tradition and warns of the consequences of this moral crisis for the future direction and stability of Czech democracy.
Lež ve společnosti / Pravda ve společnosti
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 12. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
Lež ve společnosti / Pravda ve společnosti
Největším problémem naší nové „demokracie“ je to, že jsme si neosvojili zásadu, kterou v komunistickém Sovětském svazu vytyčil Solženicyn, totiž „nežít ve lži“. Patočka, který je dnes objektem stejně prázdného adorování, jako kdysi za první republiky Masaryk, aniž by někoho (snad kromě několika odborníků) zajímalo, co skutečně myslil a co hlásal, obrátil tuto negativní zásadu v pozitivní, totiž v požadavek „života v pravdě“. To na jedné straně umožnilo Václavu Havlovi, aby s hlubokým neporozuměním ztotožnil tento patočkovský „život v pravdě“ s životem „autentickým“, a na druhé straně zase Václavu Bělohradskému, aby celou myšlenku odmítl a aby prohlásil, že všude je plno pravd (neboť každý má nějakou jinou), takže je nezajímavé a zbytečné se jimi obírat. Tím ovšem vyšel jenom vstříc potřebám politiků, kteří se naučili počítat s tím, že pravda je „neprůchodná“, a také se o ni přestali zajímat. Mimořádnou odpovědnost za to, že naše společnost nejen v pravdě nežije, ale že naopak žije ve lži, mají protagonisté naší politické scény téměř od samého počátku. Rozhodující lží se však stala politika Klausovy ODS, která pod pláštíkem pravicové rétoriky uskutečňovala v praxi politiku upadle sociálně demokratickou, čímž odsoudila Horákovu sociální demokracii k bezzubosti a neschopnosti tomu jakkoliv čelit, a později donutila zemanovskou opozici k rétorice radikalistické, a ještě později, po problematickém volebním „vítězství“, k postupu vysloveně „pravicovému“, k němuž se Klaus nikdy neodhodlal, ačkoliv věděl, že je nezbytný (alespoň pokud jde o velkou privatizaci). Lež tak ovládla nejen pravici, ale také demokratickou levici, a zatím nikdo z politiků se nedokázal vzchopit, aby „uhodil v pravdu“, jak kdysi doporučoval Jan Hus.
(Písek, 991226-1.)