This text analyzes the relationship between Cartesian self-certainty and human mortality through Eugen Fink's interpretation. The author builds on Descartes' concept of the 'fundamentum inconcussum,' asserting that while external objects may be subject to sensory deception, the existence of the experiencing subject remains indubitable. Even a malicious spirit cannot deceive an individual about their own being while they perceive themselves. However, the text argues that this unshakable self-assurance harbors an inherent certainty of death, described as the 'worm of mortality.' Human existence is not absolute or divine but is fundamentally defined by its finitude. The certainty of 'I am' is thus paradoxically intertwined with the awareness of a future 'I will not be.' Deception is viewed as a mild form of nothingness, whereas death represents nothingness in its most radical form. Fink’s reflection expands the Cartesian framework by adding an existential dimension, where self-awareness is inseparable from the consciousness of one’s own temporal limitation and eventual non-existence.
Ad: smrt a smrtelnost – souvislost s Descartem (podle Finka) (137n.)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 12. 1990
- This is a part of the original document:
- 1990.1 (pokračování v novém sešitu) (strojopis)
Ad: smrt a smrtelnost – souvislost s Descartem (podle Finka) (137n.)
90/166
### 901226
Pokud člověk žije, je si svého bytí vědom a je si jím jist; tato jistota má převahu oproti každému nám předmětně danému cizímu jsoucnu. Pokud jde o veškeré cizí věci, můžeme se klamat (mýlit); můžeme něco považovat za „jsoucí“, zatímco jde jen o smyslový klam, fantasmagorii naší obrazotvornosti. Ale pokud jde o nás samotné, nemůžeme se principiálně mýlit v tom, že jsme, pokud sami sebe zakoušíme. Zde by nás nemohla klamat ani žádná všemocná bytost, žádný lživý duch, jak to přesvědčivě vykládá Descartes ve svých Meditacích. Avšak v tomto sebou samým jistém a o sobě ujištěném bytí člověka je v nejniternějším nitru doma jistota smrti. Ať se dovede člověk sebevíc odstínit (zajistit) proti možnému klamu, nemůže se odstínit (zajistit) proti nicotě (nic). Klam je jenom jednou z forem nicoty a zdaleka ne tou nejstrašnější; existují mnohé dobrodějné klamy, které zkrásňují život: iluze, naděje, plány. Descartes se domníval, že nalezl archimedovský bod filosofie, tzv. „fundamentum inconcussum“, v jistotě meditujícího Já o vlastním bytí, která vylučuje omyl. Zajisté, dokud se samo zakouší, nemůže žádná moc, dokonce ani moc boží, člověka klamat v tom, že jest. Je zcela vyloučeno domnívat se, že existujeme, a přitom přece jen nebýt; Já tu přece musím být jako ten, kdo je klamán. Ale to, k čemu po této karteziánské cestě myšlenkově dojdeme, není žádné „absolutní“ a od nicotnosti osvobozené, ryzí a nenarušené bytí člověka. V krásném myšlenkovém ovoci Descartově sedí červ, červ smrtelnosti (smrti – Totenwurm). Toto sebou samým jisté bytí člověka není nikdy božským bytím. Člověk, který se ujišťuje neomylně svým pobytem (svou existencí – Dasein), ví docela niterně o své smrtelnosti. Dokud se zakouší, musí být, nemůže představovat nikdy klam. Ale pokud se zakouší, pokud ví, že žije, ví také o budoucím nebytí – ví, že jeho pobývání zde (Währen) je konečné a omezené. … (138)