This text reflects on the distinction between the poet and the philosopher, drawing upon the insights of Søren Kierkegaard and Ladislav Hejdánek. The poet is defined as an unhappy individual whose inner suffering is transformed through their lips into beautiful music, thereby satisfying the aesthetic expectations of critics and the public. Similarly, the philosopher carries a deep internal torment but lacks the ability (or the willingness) to automatically transform this pain into a pleasing expression. The philosopher maintains a fundamental distrust toward beauty, as it is not the decisive criterion of their work; that role belongs solely to truth. Unlike a poetic work, which may serve for pleasure or consolation, truth in the philosophical sense does not invite mere observation but demands that the individual fully commit to and enter into its service. The study highlights the fundamental tension between aesthetic expression and the existential demand of truth, which requires active responsibility and service rather than mere artistic representation.
[Kierkegaard o básnících / Hejdánek o filosofech]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 12. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Kierkegaard o básnících / Hejdánek o filosofech]
Když před víc než půldruhým stoletím zařadil mladý Søren Kierkegaard do prvního dílu svého spisu „Buďto – anebo“ tzv. Diapsalmata, umístil hned na začátek úvahu o tom, co je vlastně básník. Je to nešťastný člověk, v jehož srdci je skryto hluboké utrpení, ale jehož rty jsou uzpůsobeny tak, že kdykoliv se mu z nitra dere sténání a křik, zní to jako krásná hudba. Kritikové potom přicházejí a říkají: tak je to správné, neboť výkřiky by nás jenom děsily, ale hudba je příjemná; tak tomu má být, tak to platí podle pravidel estetiky. – Ovšemže se takový kritik na vlas podobá básníkovi, jenomže nemá trýzeň v srdci, a ani hudbu na rtech.
Také filosof je – zejména dnes – hluboce nešťastný člověk, skrývající ve svém srdci nejednu velkou bolest. Ale podobně jako Kierkegaardovu „kritikovi“, i jemu chybí ony rty, které samy mění jeho trýzeň v hudbu. Je tomu dokonce tak, že filosof se obává, kdykoli se to, co říká (nebo píše), zdá být příjemné a milé – obává se prostě proto, že dává důraz na něco jiného, o čem sám ví, že se jen zcela výjimečně podobá „krásné hudbě“. Je tomu tak proto, že jeho „rty“ nejsou uzpůsobeny k tomu, aby jeho niterné utrpení proměňovaly – takřka automaticky, jakoby naprogramovaně – na takovou „krásnou hudbu“. A filosof kráse nedůvěřuje: neškodí, když je krása přidána, ale není tím rozhodujícím. Tím smí pro filosofa být jen pravda. A pravda tu není proto, abychom se na ni dívali, abychom se jí těšili (nebo třeba jen utěšovali), pravda na nás chce, abychom se dali do jejích služeb.
(Písek, 981203-1.)