This text is a letter from Ladislav Hejdánek to his friend Rudolf, in which the author reflects on the profound crisis of contemporary civilization. Hejdánek posits that the tradition of Israeli prophets, through Christian reinterpretation, has become a fundamental cornerstone of European culture and politics. However, as Europe faces its own decline, Christianity enters a complex crisis involving ecological threats, economic instability, the collapse of metaphysical thought, and the fragmentation of science. This European crisis has expanded globally, meaning it can no longer be resolved through traditional European means alone. The author argues that the modern world urgently requires ecumenical or globally-oriented thinking to address these multifaceted challenges. Despite Christianity’s historical failures, Hejdánek believes that internal Christian debates regarding universality remain relevant for non-Christians, particularly socialists and communists, who often repeat the tragic mistakes of past Christian movements. The letter serves as a call for global intellectual responsibility and a reassessment of the shared roots of European ideological traditions.
Milý příteli Rudolfe,
vzhledem k personálním komplikacím a k tomu, že se zatím ještě nic nevyjasnilo od minulého měsíce, dávám se do práce sám a možná trochu příliš po svém. Nevím, jak Ti bude téma blízké. Ale snad Ti to nebude docela cizí.
Situaci současného světa po kulturní a civilizační stránce vidím tak, že se původně dost okrajová tradice izraelských proroků v křesťanské reinterpretace (a nejednou i misinterpretaci a i jinak pokleslé podobě) stala nejen integrální součástí evropské společenské, politické a zejména kulturní skutečnosti, ale dokonce jedním z jejích základních kamenů. Zároveň s krizí Evropy a evropských tradic se však dostalo do hluboké krize i křesťanství. Tato krize je značně komplikovaná a má celou řadu vrstev. Vedle vyostřených krizí společenských, jejichž vrcholy se ostatně zdají (ovšem kdo ví, zda pravé) být již za námi, a vedle krizí hospodářských, který nejsou dosud překonány, ačkoliv na sebe vzaly méně drastické podoby, se tu objevily krize, o nichž se dříve příliš neuvažovalo nebo dokonce o nichž lidé neměli ani tušení. Je tu krize zdrojů, ale také krize ekologická (ohrožené životní prostředí), krize duchovní (rozklad náboženství), ale i myšlenková (konec epochy metafyzického myšlení), krize vědy (její hybridní vzrůst a zároveň její takřka babylonský rozpad na stále užší odborné disciplíny) a techniky (která má k dispozici stále mocnější nástroje, jichž použití je čím dál problematičtější a riskantnější) atd. atd. A současně je tato evropská krize do obludných zvětšenin promítána do ostatního světa, takže pouze evropskými prostředky už není řešitelná, i kdybychom na nějaké přišli. Křesťanství spolu s řeckou filosofií a římským právním myšlením dalo světu Evropu, a Evropa uvolnila v celém světě síly, jež přestala už dávno ovládat i ve svém rámci. Žádné menší než světové, globální řešení není už dnes myslitelné. Ale lidé zatím se nenaučili globálně, celosvětově myslit. Světová oikumené stále víc volá po ekumenicky orientovaném člověku. I když jsou dějiny křesťanství deprimujícím dokladem selhání ekumenického, „katolického“ přístupu k problémům lidského světa, vědí přece jen křesťané o tomto ekumenismu víc než všichni ostatní. Mám proto důvod se domnívat, že vnitřní diskuse křesťanů nemusí být bez významu ani pro lidi, kteří se za křesťany nepovažují. A to tím spíše platí o socialistech, jejichž socialismus nutně vyrůstal na základech vybudovaných křesťanstvím; a zejména to platí pro komunisty, kteří takřka s osudovou zatížeností stereotypně opakují všechny tragické chyby, jichž se dopustili křesťané v době, kdy měli ještě trochu víc šťávy a energie. Tak snad budeš k mému tématickému výběru tolerantní.
Tvůj Láďa