This text reflects the thoughts of an author appointed as a delegate to a national congress in Lyon, France. The author ponders the complex psychological and political challenges he faces as a Christian living in post-war Czechoslovakia. He expresses concern that French colleagues might perceive him as a "communized" Christian due to his necessary loyalty to his home country's situation, even though he rejects Marxism and communism. He fears this prejudice could undermine his credibility when discussing the urgent tasks and challenges of the time. The author believes that his domestic experiences provide a deeper understanding of current events compared to his Western counterparts, whom he views as less aware of the gathering crises. Consequently, he stresses the importance of formulating a clear program to introduce French colleagues to urgent problems they have yet to recognize. He concludes by calling on his peers for a collective discussion to define the core message of his mission, ensuring that his participation in Lyon effectively and authentically represents their shared values and perspectives in an international forum.
Cesta do Francie?
docx | pdf | html
◆ article, Czech, origin: 11. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (ed.), Praha: samizdat, 1950, n. 1, p. 3 ◆ publication
Cesta do Francie?
Byl jsem nedávno určen jako delegát na francouzský národní kongres federační v Lyoně. Nechme stranou pochybnosti stran úředních povolení; zůstává otázka, jak mluvit a co mluvit, dostanu-li se tam. Je známo že ve Federaci se nedaří skutečným reakcionářům; totéž však platí i na druhou stranu. Mám své obavy, že – právě tak jako v létě 1946 v Anglii – budu představovat našim přátelům typicky zkomunisovaného křesťana. Tu je ovšem zřejmé, že už z důvodů psychologických se musím pokusit je vyvést z omylu. Nedaří-li se mi to někdy ani u nás, jsou tím spíše nasnadě pochybnosti, zda se mi to podaří tam. Hrozí totiž nebezpečí, že mé všelijaké výhrady budou uvítány jako podřeknutí nebo doznání, ale že sám zůstanu v očích francouzských přátel stále napůl bolševikem, a tedy člověkem, kterého nelze brát vážně. Nepodaří-li se mi však je pořesvědčit, že nejsem marxista ani komunista, nedosáhnu potřebné pozornosti tam, kde budu hovořit vážně o tom, že je třeba pracovat vždycky tam, kde je člověk postaven, a že to nutně znamená v mém případě určitou loajalitu. Nikdo mi neuvěří, že to je skutečná loajalita, každý si to bude nějak vykládat. Už tyto psychologické obtíže mne dost deprimují, neboť mám své zkušenosti třeba z fakulty – tam si mne také dovedou geniální způsobem vykládat.
A teď: co mluvit? Tady obtíže jen vzrůstají. My se tady u nás jen tak udržujeme nad vodou v té záplavě událostí, nikde rady, nikde majáku; většina lidí vůbec nevidí, co se děje, jsou slepí a zírají vždy jen na hotové věci. Upřímně pochybuji o tom, že by to s našimi francouzskými kolegy bylo i jen o chloupek lepší; naopak soudím, že to my jsme v těchto věcech napřed. To může být falešný předpoklad, s tím ovšem počítám, ale s nějakou důvěrou v jejich jasné hlavy tam rozhodně nepojedu. A proto si musím předem formulovat jasně svůj program, aby cesta nebyla zbytečná. Je třeba do jejich práce vnést problémy a úkoly, o jejichž naléhavosti oni dosud nevědí. Kdo mi pomůže, kdo vidí důležitost této věci? Lehko se vám to rozhoduje, holenkové: pojede Láďa. Ale neutíkejte; ještě se musíme poradit, a každý musí ukázat, co by tam on říkal, co on považuje za nejdůležitější.