This philosophical reflection delves into the nature of unity and the ontological problem of identifying a genuine "One." The author analyzes the fundamental tension between conceptualizing an entity as a singular whole and its authentic internal integrity, which might externally appear as a mere multiplicity. The central argument posits that internal unification is not directly observable as a sensory object; instead, it can only be identified indirectly by observing the behavior of a reality over time. Internality is defined as "non-objective," meaning it is inaccessible to an outside observer who must instead infer its existence from external manifestations through sustained observation. The ability to distinguish between true integrity and a mere heap of elements is considered an inherent quality of the perceiving subject rather than a simple result of empirical data collection. While this allows for errors where a perceived unity is in fact illusory, it does not invalidate the existence of wholes. The text thus positions itself against nominalist prejudices, such as those of Alain Badiou, and rejects the empiricist reduction of internality to a mere mental construction, asserting the reality of the "One."
Jedno a jednota
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Jedno a jednota
Věc nebo skutečnost apod. může být myšlenkově uchopena jako jedna, ale „ve skutečnosti“ nemusí být „jedna“, nemusí být sjednocena v „jedno“, ale zůstávat mnohostí. Ale jak vlastně můžeme rozpoznat, zda takovým „jednem“, takovým sjednocením v jednotu, „ve skutečnosti“ opravdu je nebo není? To, zda je něco vnitřně sjednoceno, není „vidět“ ani „slyšet“, tj. nemůže být zvenčí (tj. nějakým pozorovatelem) „nahlédnuto“ jako něco předmětného, co „jest“ nějak před (ním), ale může být rozpoznáváno jen podle „chování“ věci nebo skutečnosti v čase, tj. až po sledování po jistou dobu. Niternost je zkrátka „nepředmětná“, tj. není z vnějšku přístupná, je třeba (a nutno) na ni jen usuzovat, a to na základně delší doby pozorování zvnějšku, tj. na základě usuzování z toho, co se ukazuje jen jako mnohost. Schopnost takto nepřímo rozpoznávat, zda jde o „jedno“ (jednotu, integritu) nebo jen o hromadu musí předcházet jako vlastnost rozpoznávajícího subjektu, není tedy výsledkem pozorování. Proto může také v usuzování o tom, zda jde nebo nejde o skutečnou jednotu, docházet k omylům, k nesprávnému předpokládání toho, že co se „jeví“ jako „jedno“, je vskutku „jedno“, zatímco doopravdy žádným „jednem“ není. To však vůbec ještě neznamená, že nic takového jako „jedno“ („celek“) ve skutečnosti neexistuje (nominalistický předsudek, jako v současné době třeba Alain Badiou). Empirismus chybuje v tom, že zkušenost s niterností nepovažuje za zkušenost, ale vykládá to jako konstrukci.
(Praha, 190306-1.)