This study offers a critical reflection on the concept of self-identity as formulated by Paul Ricoeur in his Prague lecture. The author challenges the traditional essentialist understanding of substance, which views identity as an unchanging element guaranteeing the unity of a being from atoms to complex organisms. The text argues that the guarantor of identity cannot be found within the objective dimension of a whole; instead, it is necessary to acknowledge an internal, non-objective, or subjective aspect of every individual being. It is precisely this capacity for self-relation that forms the foundation of identity. Special attention is given to a critique of Ricoeur’s emphasis on memory as the constitutive element of the permanence of the self. The author contends that memory is not an independent entity but rather an act of a subject that must already be primarily identical with itself. Thus, identity precedes memory rather than resulting from it. The paper concludes by disagreeing with the notion that continuity of existence and self-permanence are ensured primarily by memory, advocating for a deeper ontological investigation of subjectivity.
Identita se sebou
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Identita se sebou
Paul Ricoeur ve své pražské přenášce pro FiACAT užil následujících slov: „tato identita se sebou, kterou lze sledovat od atomu až třeba k dubu, který zůstává týž od semene až k vzrostlému stromu …“. Otázka je, co to vlastně „jest“, co zůstává v pohyblivém atomu až dubu „totéž“, má-li tak být založena a garantována jejich identita? Můžeme vůbec předpokládat – ve shodě s tradičním chápáním „substance“ – identitu jako zaručenou čímsi neměnným po celou dobu trvání resp. života nějakého takového atomu nebo dubu, vlastně každé jednotlivé individuální živé bytosti? Je to starý zbytek esencialismu, který tu snad už nemůže (rozhodně by neměl) dál strašit. Garanta jednoty a identity nemůžeme přece už nadále hledat v rámci předmětné ,stránky‘ jakéhokoli ,celku‘, a to je právě ten hlavní argument, proč musíme připustit přinejmenším u každého individuálního ,celku‘, že má (musí mít) i stránku nepředmětnou, niternou, eventuelně subjektní. Každé takové ,pravé jsoucno‘ může být identické (totožné) samo se sebou jen díky tomu, že se dokáže samo k sobě vztáhnout. A aby toho bylo schopno, musí nejprve samo sebou ,být‘, takže Ricoerův předpoklad primárního významu paměti je dosti problematický. Paměť není ničím samostatným a na subjektu nezávislým, ale je vždycky ,výkonem‘ pamatování (a vybavování z paměti), a to znamená výkonem subjektu, který je (musí být) primárně identický sám se sebou. Paměť onu schopnosti vztáhnout se k sobě a být identický s tím, k čemu se vztahuje (totiž právě k ,sobě‘) předpokládá, není jejím následkem nebo výsledkem. Má-li se nějaké „jsoucno“ (pochopitelně jen ,pravé‘) vztáhnou k sobě v paměti, musí především samo sebou být; rozhodně není ,samo sebou‘ teprve díky pamatování. Musím proto nesouhlasit s Ricoeurem, že „kontinuitu existence a permanenci sebe sama zajišťuje paměť“.
(Praha, 190330-1.)