The text examines Husserl's concept of epoché in relation to science and the life-world (Lebenswelt). The author analyzes the mutual dependency of these spheres: while investigating the life-world requires the epoché of sciences, scientific objectivity is conversely based on an epoché regarding the interests and structures of the life-world. Although science strives for the purity of its structures, it inevitably builds upon pre-scientific foundations in practice. Scientific practice penetrates the life-world and transforms it, while science attempts to prevent the backflow of non-scientific elements. However, the text emphasizes that complete separation is impossible, as scientific structures are essentially purified elements of pre-scientific activity. The question arises whether scientific objectivity can be founded on various types of purified pre-scientific practice. Epoché itself is viewed as a specific, purified form of practice that, while suspending scientific or life-world structures, does not automatically guarantee more immediate contact with objective reality or the human world.
[Epoché, věda a lidský svět]
25. 8. 67
Husserl zcela přesvědčivě ukazuje, že podmínkou našeho pokusu učinit lidský svět (Lebenswelt) předmětem vědy je „epoché“, pokud jde o vědy samotné, které ovšem k tomuto světu samozřejmě náleží. Naproti tomu ovšem třeba pamatovat, že sám přístup těchto věd k světu a k člověku má také svůj předpoklad v epoché, pokud jde o všechny zájmy atd. onoho lidského světa (Lebenswelt). Struktury vědeckého chování, vědecké praxe ovšem pronikají do struktur lidského světa; v lidském světě se objevují nové struktury, které sice nejsou bezprostředně přeneseny z vědecké praxe, ale jsou vyvolány novými skutečnostmi, které jsou výsledkem a plodem této vědecké praxe. Naproti tomu věda usiluje o zachování čistoty svých struktur, tj. o kontrolu nad tím, aby struktury lidského světa nepronikaly do jejího počínání. V tom spočívá tzv. objektivita vědy. Ovšem vždy znovu k takovému pronikání i proti vůli a úmyslům vědeckého postupu (záměrům) dochází; ještě lépe řečeno: nejde jenom o pronikání ex post, nýbrž o skutečnost, že věda vždycky ve své praxi nějak navazuje, nasedá na praxi předvědeckou a mimovědeckou. V tom smyslu pak její úsilí o čistou objektivitu nemůže být zaměřeno jen k tomu, aby zabránilo pronikání cizích elementů zvenčí, nýbrž musí pronikat k nejvlastnějším základům a kořenům vědecké praxe a stále intenzivněji a více do hloubky je pročišťovat. Ovšem i nejpročištěnější struktury představují původně elementy předvědeckého počínání, v němž ovšem byly smíšeny s jinými bez zajištěné integrity a kongruence. Vzniká otázka, zda pročištěním nelze dojít k různým základům vědecké objektivity, resp. zda vědeckou objektivitu nelze založit na pročištěných strukturách různých typů předvědecké praxe. Epoché sama tedy se zdá nepochybně založena na určitém typu předvědecké (a mimovědecké) praxe a je tedy sama jistou pročištěnou praxí. Tam, kde epoché znamená metodické suspendování struktur vědecké praxe, naprosto nedochází k navázání bezprostřednějšího kontaktu se strukturami lidského světa, právě tak jako vědecká praxe neznamená nikterak užší kontakt s objektivní skutečností, i když pracuje s epoché vůči strukturám lidského světa.
### 670825