This text examines the problem of individuation, framing it fundamentally as a problem of integration. Rather than following the ancient atomist tradition that views the individual as the smallest indivisible particle, the author defines an individual as a complex structure that maintains its unity despite its internal diversity. The essence of an individual lies in its capacity to remain a unified whole; any division that destroys this unity effectively liquidates the individual itself. The author introduces the concept of the "concretum" (from the Latin concrescere, to grow together) to describe how multiplicity becomes a singular entity. Consequently, the "principium individuationis" is reinterpreted as a "principium integrationis" or unity within and from multiplicity. Crucially, this integration must be an organic, internal process of "growing together" rather than an external arrangement or construction. While external factors can stimulate or support this growth, the formative power of individuation remains an internal property that cannot be planned or engineered from the outside.
Individuace
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 7. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Individuace
Problém individuace je problémem integrace: pokud netrváme na doslovnosti, pak individuum je to, co nelze rozdělit, aniž bychom to likvidovali (nebo alespoň hrubě narušili). Prototypem tu nemůže být něco nejmenšího, jak si představovali starověcí atomisté (individuum je vlastně překladem řeckého ATOMOS), nýbrž naopak komplexní struktura, která však navzdory své rozmanitosti a možná i různorodosti zůstává sjednoceným celkem. Nejde tedy vůbec o to, že eventuelní stále pokračující (násilné) dělení přece jednou končí, nýbrž o něco zcela jiného: celek nemůžeme dělit, aniž by přestal být celkem. Že existují mezní případy, kdy na mnoho částeček rozřezaný nezmar doroste (za příznivých jinak podmínek) v tolik nezmarů, na kolik jsme onoho původního rozřezali, je dokladem jakési zvláštní schopnosti, řekli bychom mohutnosti, která přemáhá rozmanitost a mnohost a vytváří z ní vnitřně integrovaný celek. Pouze takovýto celek můžeme považovat za individuum. Dlouho diskutované principium individuationis je vlastně principium integrationis, principium unitatis in multitudine a ex multitudine. Tato mnohost nemůže být jen seřazena a uspořádána, ale musí opravdu srůst. Latinsky se „srůsti“ řekne concrescere: srostlice mnohého v jedno je tedy „concretum“. Individuum je proto nedělitelné, protože je konkrétem, srostlicí. A vše, co srostlo a co vyrostlo, musí být ponecháno své vlastní sjednocenosti, nemůže být dokonce zvenčí ani nijak sjednocováno. Jeho růst můžeme podněcovat, usnadňovat, podporovat, ale nemůžeme jej sami pořádat, plánovat a uskutečňovat nějakým konstruováním zvenčí.
(Berlín, 930724–3.)