This philosophical text offers a profound reflection on the concepts of entropy and negentropy, relating them to the external and internal dimensions of reality. The author suggests that entropy governs inertia and the physical aspects of being, while negentropy is inherently linked to the inner dimension and the continuous emergence of the new, which possesses a non-objective origin mediated through the subject. This reflection revisits significant post-war discussions regarding the relationship between these two opposing tendencies. Furthermore, the author elaborates on the idea that evolution from simpler forms to highly complex structures—described in Teilhardian terms as "centro-complex"—requires an immense and detailed series of small steps forward. In a similar vein, the process of aging, wear, and eventual decline is not merely a matter of sudden ruptures, but represents a long-term series of minute damages and defects that only become apparent over time. The text thus emphasizes the continuous and processual nature of both tendencies, which fundamentally shape the existence of all beings in time, and rejects their simplified perception as mere sudden breaks or leaps.
Entropie a „negentropie“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 7. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Entropie a „negentropie“
Napadá mi, že „všeobecná entropie“ by mohla být velmi chápána jako úzce spjatá s vnější stránkou skutečností, zatímco negentropie (negativní entropie) naopak s vnitřní či niternou stránkou skutečností. Mohl by tak být docela „elegantně“ formulován vztah mezi obojí všeobecnou tendencí, o kterém se tolik diskutovalo (a přemýšlelo) po válce, aby to pak po několika letech zase usnulo. Entropie by „vládla“ všem setrvačnostem (byť na různých úrovních), zatímco všechno nové by mělo negativně entropický charakter – a tedy nepředmětný původ (prostředkovaný vždy subjektně). Ale velkým problémem je nejenom negativní entropie, nerozlučně spjatá s po věky se stále opakujícím vznikáním nového (tj. toho, co tu ještě nebylo a teď tu po delším nebo dokonce nesmírně dlouhém „vývoji“ jest); nemenším problémem je také ono někdy rovněž věkovité, ale jindy poměrně rychlé opotřebovávání, stárnutí a nakonec více či méně dlouhodobého zanikání toho po nějakou dobu jsoucího (či spíše bylého). Tak jako vývoj od jednoduššího k složitějšímu, spolu s Teilhardem řečeno „centro-komplikovanějšímu“ vyžaduje obrovskou, vlastně do detailu nepřehlednou a neprůhlednou řadu jednotlivých kroků „kupředu a výš“, znamená i opotřebovávání a stárnutí v detailech většinou nesledovatelnou sérii drobných poškození a vad, které se stávají zřejmými vždy až po delší době. (Nejde tedy jen o náhlý vznik a náhlý zánik, tedy o jakási přeryvy, ohraničitelné meze, zlomy nebo „skoky“.)
(Písek, 140707-1.)