This text introduces the concept of a "new dualism" that radically departs from the traditional symmetrical conception of two substances. Moving away from the Cartesian model, the author proposes an asymmetrical relationship based on the distinction between the interior and the exterior. A key figure in this thinking is Leibniz, whose emphasis on interiority serves as a basis for overcoming the limiting parallelism of Spinoza or Hegel. New dualism rejects the neutrality of both components, emphasizing the interior as the active origin of all events. Crucially, this interiority is not to be confused with mere subjectivity; it is understood as a sphere inseparably linked to the incoming future. The processual nature of being lies in activity that responds to the challenges of the "not-yet," transforming it into an emerging reality. The resulting past is viewed not as raw matter, but as significant relics that retain importance for further development. The text emphasizes the need to interpret philosophical history as a progressive movement toward understanding interiority as the source of true change.
Dualismus nový / ABCD abcd / (Písek, 120806-3.)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 8. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Dualismus nový / ABCD abcd / (Písek, 120806-3.)
V minulosti a dosud zastávaný dualismus počítal s jakousi symetrií obou principů či prvků; nový typ dualismus symetrii radikálně opouští, ale zároveň řeší vztah mezi obojím zcela nový způsobem. Rozhodně nejde o dualismus dvou „substancí“, jak to známe třeba u Descartesa (u něho dvou konečných substancí); a rozhodně nelze nechávat řešení přechodu z jedné složky do druhé nebo nazpět až na nějaké pozdější stadium. Základy pro „nový“ dualismus pokládali postupně a s nejrůznějšími odchylkami i skutečně velcí filosofové (a ti se opírali často o méně známé myslitele, na to nesmíme zapomínat, a to zejména s ohledem na současnost a nejbližší budoucnost – nejen dobré, ale ani naprosto vynikající nápady nemusí mít vždycky počátek v geniálních hlavách; genialita spíš spočívá v umění rozpoznat důležitost nebo i epochálnost nějaké myšlenky, i když ji vysloví „druhořadý“ myslitel). Jediné věci je ovšem zapotřebí: je třeba se naučit v té minulosti (i v současnosti) náležitě „číst“, nenechávat všechno prostě jen vedle sebe a nají v tom souvislosti a postup kupředu. Rozhodujícím myslitelem byl v tomto smyslu Leibniz, který poukázal na to, že pohled (přístup) zvnějšku může být hrubě zavádějící tam, kde rozhodující je „nitro“ a „niternost“. Dualismus „nitra“ a „vnějšku“ je vskutku perspektivní, ale nesmí být neutralizován žádným „paralelismem“ (v tom se těžce mýlil Spinoza a po něm i Hegel), tj. předpokládanou „symetrií“. Vnějšek má svou důležitost (jinak řečeno: nejsou všechny monády zvenčí zaměnitelné!), ale rozhodující je nitro, protože tam to všecko začíná! Ale „nitro“ se nesmí zaměňovat na „subjektivitu“ – subjektivita je jen jiný typ. objektivity. Nitro je nerozlučitelně spjato s (přicházející) budoucností, jde této budoucnosti (která „ještě není“) vstříc, odpovídá na její „výzvy“ svou aktivitou a proměňuje to, co „ještě není“ v to, co „právě nastává“ a hned zase odchází do minulosti, aby po sobě zanechalo jakési zbytky, relikty, jakýsi materiál, který však v sobě podržuje i mnoho důležitého a proto nesmí být chápán jako „hrubý“ materiál, z něhož se dá budovat cokoli.
(Písek, 120807-1.)