This text explores the concept of the "absoluteness" of the subject, rooted in the etymological meaning of the Latin term "absolutus" as something separated or detached. It examines how the philosophical tradition, particularly German Romanticism, historically identified the "absolute subject" with the "Absolute Spirit" or God, rendering human existence merely "relative." Drawing on Kierkegaard's perspective, the text discusses existence as a disrupted relationship between the creature and the Creator. The central thesis posits that a subject only truly becomes a subject through the act of separation and detachment from its origin. This "subiectum absolutum" is realized when the subject, from within the core of its isolation and perceived loss, actively establishes a new and different relationship with the Creator. Crucially, this separation cannot be bestowed upon the subject by divine creation but must be an active achievement of the subject itself, thereby constituting authentic subjectivity through a self-determined act of detachment within the framework of the creative and salvific plan.
,Absolutnost‘ subjektu
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 5. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
,Absolutnost‘ subjektu
Termín „absolutus“ znamená v latině tolik co oddělený, odloučený. Záleží na tom, jaký smysl budeme chtít této „odloučenosti“ dávat v souvislosti se „subjektem“. V dosavadní tradici, započaté zejména německými romantickými filosofy, termín „absolutní subjekt“ pouze přejmenovával to, co se do té doby označovalo jako „Absolutní Duch“, totiž „Bůh“. Vše, co bylo „lidské“, už bylo jen „relativní“; Kierkegaard dokonce „existenci“ pojal – zjednodušeně řečeno – jako narušený vztah stvoření (stvořeného člověka) k jeho Stvořiteli, z něhož v nejlepším případě zbývá jen vztah k tomuto narušenému vztahu. A zároveň to narušení původního vztahu je nezbytné a je s ním počítáno už ve stvořitelském a pak ve spasitelském plánu. Jinak řečeno: subjekt se stává subjektem právě tím, že se oddělí od svého Stvořitele, a že teprve po tomto oddělení (vedoucím k ztracenosti a záhubě) a z jádra, z nitra této oddělenosti a vydělenosti, kdy původní vztah k Stvořiteli byl nejen narušen, ale vysloveně ztracen, je možné nikoli obnovit, ale nově a jinak založit ten „pravý vztah“ k Stvořiteli. Subjekt se tedy stává subjektem právě oním vydělením a oddělením, teprve oddělený subjekt (subiectum absolutum) se stává skutečným subjektem. A každá taková vydělenost a oddělenost musí být aktivně provedena subjektem samým, nemůže mu být „při-stvořena“.
(Písek, 080520-1.)