This text explores the internal structure of consciousness, focusing on the relationship between experiencing as an act and that which is experienced. The author posits that consciousness is characterized as a performative act and an inherent directedness toward something external, known as intentionality. Although every conscious act is essentially experienced, this does not automatically imply reflexive self-awareness, which only occurs through subsequent reflection. The study analyzes the ontological distinction between the act of consciousness and its intentional object, emphasizing that what the subject relates to never merges with the process of experiencing itself. A central philosophical question is whether the intentional relationship can be experienced without the necessity of reflection. Furthermore, the text defines the boundary between mere unconscious occurrence and experienced occurrence, contributing to the phenomenology of conscious life and a deeper understanding of the relationship between the subject and the world.
Prožívání a prožívané
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Prožívání a prožívané
Prakticky všechny druhy, typy a úrovně vědomí jsou charakteristické něčím, co není každému hned a nahlédnutelně patrno a co muselo být teprve za určitých předpokladů a okolností objeveno: vědomí je jednak výkon, akt, jednak zaměřenost k něčemu dalšímu, co už není součástí tohoto výkonu ani aktu. Obvykle se o tom mluví (většinou ne zcela upřesněně) jako o tzv. intencionalitě, ale pouze ve vztahu s vědomím (tedy jako intencionalitě vědomí, myšlení, představování atd.), zatímco ve skutečnosti jde o fenomén mnohem širší, vlastně univerzální (a tedy kosmický). Nicméně na tomto místě nám vskutku půjde jen o vědomí, ovšem jen o jednu stránku vědomí, kdy můžeme opravdu mluvit o „prožívání“. Vědomí jakožto výkon (akt) nejen „může“ být prožívání, ale eo ipso jako akt prožíváno je. To však ještě neznamená, že o sobě ví, tj. že si svou aktivitou, své prožívání této aktivity, také uvědomuje, tj. že si je samo sebe vědomo (k tomu dochází až v praereflexi a v reflexi). Ve chvíli, kdy si subjekt určitého aktu vědomí tento svůj akt uvědomuje (tj. kdy se k němu v reflexi vztahuje), je toto uvědomování (tento akt) opět výkonem vědomí (tj. vědomého subjektu), ale tento nový akt (akt reflexe) nesplývá s oním dřívějším aktem, který je v tomto aktu reflexe uvědomován a míněn. Ovšem tak tomu bylo už také v aktu předchozím, tj. také tento „původní“ resp. prvotní akt vědomí se nutně vztahoval k něčemu, s čím nesplýval. A byl-li tento prvotní akt prožíván (a to nutně musel být, byl-li vykonáván), to, k čemu se vztahoval, nebylo součástí výkonu samého, nebylo a nemohlo být součástí ani složkou prožívání samého. Takže vlastním problémem toho, jak vůbec může být akt vědomí prožíván, je přesné odlišení prožívání tohoto aktu a onen vztah k něčemu, co zůstává mimo sám akt: je nebo může být také tento vztah (tj. intencionální vztah) nějak (ještě bez reflexe, tj. bez dalšího aktu) prožíván? Tady jde především o upřesnění toho, jak chápeme a vymezíme samo „prožívání“. Pokud onu pomyslnou hranici odlišení povedeme mezi děním a prožívání dění, pak v případě vědomí takové ještě neprožívané dění není vědomím: něco se děje, ale my si toho nejsme vědomi.
(Písek, 080717-1.)