This text explores the ontological concept of subjectivity, extending it to all levels of reality, from elementary particles to complex organisms. The author posits that reality is constituted and maintained by active subjects endowed with reactivity, which varies in scope and sensitivity. A central argument is that even the simplest subjects possess a structured inwardness in the Leibnizian sense, allowing them to integrate an image of their environment into a personal Umwelt or Eigenwelt. This perspective builds upon the biological theories of the Uexküll school and Husserlian phenomenology. Crucially, the author distinguishes between subjectivity and consciousness, arguing that subjectivity must be attributed even to subatomic entities without necessarily implying conscious thought. Since reactivity is not strictly deterministic but involves points of choice where causality branches, the active role of the subject becomes essential. The text challenges scientific prejudices that exclude the inner life of low-level subjects, advocating for a broader understanding of how all active subjects participate in the creation and maintenance of their respective worlds.
Subjektivita bez „vědomí“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 7. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Subjektivita bez „vědomí“
Musíme-li předpokládat, že veškerá skutečnost je vytvářena a udržována aktivními subjekty (nejrůznějších druhů a úrovní), a to za předpokladu, že tyto subjekty nejsou jen schopny aktivity, nýbrž že jsou obdařeny také reaktibilitou, pak musíme nutně předpokládat také to, že úroveň jejich reaktibility je rovněž různá, např. že má nestejný „záběr“ či rozsah, různě vysoký „práh“, eventuelně hrubý či jemný „rastr“ (což jsou termíny J.B.Kozáka z posledního období jeho filosofování). Pro nás z toho zejména vyplývá, že musíme předpokládat něco, co bylo z údajně „vědeckých“ důvodů vždycky předem zcela vylučováno, totiž že i ty velmi nízké, dokonce nejnižší „subjekty“ mají své – strukturované ! – nitro, svou „niternost“ (v Leibnizově smyslu), v jejímž „rámci“ si vytvářejí a vždy do jisté míry integrují něco jako svůj vlastní obraz svého „okolí“. Díky tomuto „obrazu“ si svůj vztah k tomuto „okolí“ přetvářejí a vytvářejí v něco, co můžeme s jistými obtížemi, protože z distance, interpretovat jako jejich „osvětí“. Jde tu vlastně o jakési rozšíření a důslednější dopracování oné starší koncepce (resp. jako jakéhosi jejího jádra), jak ji známe jako Umwelt či Eigenwelt von Uexküllovy školy nebo jako Lebenswelt (původně Naturwelt) fenomenologie Husserlovy. Vezmeme-li zmíněné vážně, musíme připustit něco jako „subjektivitu“ i v případě přejivých jsoucen, a to až i na tu nejnižší úroveň (atomů, subjaderních částic, kvant, možná oněch problematických „substrun“, lépe než „superstrun“). A proto musíme také rozlišovat mezi subjektivitou a vědomím; nemůžeme automaticky přisuzovat vědomí všude tam, kde jde o schopnost reagovat, jestliže uvážíme, že sama reaktibilita není přísně deterministická, ale že má vždycky někde „místa volby“, na nichž se ona eventuelně (či spíše předsudečně předpokládaná) kauzalita najednou dělí či větví.
(Písek, 080719-4.)