This text explores the issue of causality in history, challenging the decisive significance often attributed to it by historians, such as T. G. Masaryk. The author argues that causality is relevant only at lower levels where it manifests as natural inertia—for instance, in the physical preservation of documents or buildings. These natural forces, however, are not historically productive in themselves; they are either merely maintenance-oriented or destructive. Instead, the true essence of history is grounded in the activity and reactivity of historical subjects. These subjects do not merely react to natural circumstances but primarily to historical situations and challenges. A crucial element in this process is the subjects' understanding and interpretation of these situations, which then informs their subsequent actions and responses. History is thus the result of conscious or unconscious engagement with historical stimuli rather than a simple mechanical chain of causes and effects. The work emphasizes that historical development is shaped by the human subject and their capacity to respond creatively to the world.
Dějiny a příčinnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 1. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Dějiny a příčinnost
V dějinách nemají „příčiny“ rozhodující význam, i když to tak mnozí historikové předpokládají a vykládají (i Masaryk např. 0065, Ot.soc.I, 172 považuje příčinný výklad za podmínku vědeckosti historie). Na „nižších“ úrovních má tzv. příčinnost svou důležitost pouze v tom, že je založena v setrvačnostech přírodního charakteru (např. že nějaký dokument zůstává po svém vytvoření po dlouhou dobu beze změny, pokud není umělec narušen nebo zničen, a chátrá jen velmi pomalu; nebo že hrad nebo palác po svém dostavení přečká jak svého zakladatele i stavitele a dělníky, tak i řadu dalších generací, pokud je náležitě udržován; apod.); naproti tomu jiné přírodní „setrvačnosti“ mohou představovat jen buď pomalé nebo naopak náhlé narušování nebo i zničení, ale nemají žádný přímý pozitivní vliv dějinný, tj. nejsou dějinně produktivní, nýbrž jen destruktivní. Naopak vše, co můžeme rozpoznat jako vytváření a udržování dějinnosti, je založena na aktivitě a reaktibilitě dějinných subjektů. Dějinné subjekty jednak reagují nejen na přírodní okolnosti, ale také na situace dějinné, a to předpokládá, že je nějak (správně či nesprávně) chápou, že jim nějak rozumějí, že na ně nějak v tomto smyslu i navazují a na ně resp. na výzvy s nimi spojené nějak odpovídají, tj. právě reagují.
(Písek, 070120-2.)