This text explores the fundamental distinction between scientific and philosophical discourse. While science operates from shared premises and moves from the unique to the general to explain the unknown through the known, philosophy is characterized by a plurality of starting points. The goal of philosophical thinking is not unification, but rather the ability to perceive uniqueness and difference through new approaches that challenge established certainties. The author argues that philosophers' tendency to differentiate themselves is not merely an expression of individualism, but a methodological tool for recognizing new and distinct elements that have previously escaped attention. Philosophy does not seek to reduce phenomena to what is already known; instead, it looks for ways to understand the specificity of a given problem or situation. In conclusion, the text emphasizes that true thinking must ideally encompass both perspectives—the scientific drive for general explanation and the philosophical sensitivity to unrepeatable uniqueness and emerging changes. In this way, philosophy fulfills its irreplaceable role in human knowledge and understanding.
Filosofie (plur.) – jejich různost / Myšlení – jeho „různost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 9. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Filosofie (plur.) – jejich různost / Myšlení – jeho „různost“
Přinejmenším od počátků nové doby se jako základní rozdíl mezi vědou (přesně vědami) a filosofií (filosofiemi) vyjevuje jejich způsob diskurzu resp. kritického rozhovoru: ve vědách se předpokládá společné východisko a spory se týkají jeho aplikace na typické konkrétní případy, zatímco ve filosofiích jde o různá východiska (o která nemá smysl vést spor), kde každý přístup má ukázat (v „praxi“ předvést) své přednosti při řešení problémů v konkrétních případech (a situacích). V důsledku toho ve vědeckém přístupu je každá „jedinečnost“ převáděna na „obecnost“, zatímco ve filosofii je cílem z „obecností“ dospět k lepšímu rozpoznání „jedinečností“, a to právě odlišným, novým způsobem, který dovolí vidět i to, co zatím unikalo pozornosti. Dalo by se to říci i tak, že filosofie hledá odlišné, svébytné východisko právě proto, aby našla cestu k rozpoznání odlišnosti, svébytnosti toho, co učinila předmětem svého zájmu, svým tématem, svým problémem, na co zaměřila své dotazování. Zatímco vědecký (zejména a původně přírodovědecký) přístup chce nepoznané „vysvělit“, „objasnit“ na základě toho, co už víme, filosofický postup hledá nová východiska a nový přístup, aby uprostřed převládajícího „známého“ rozpoznal to, co je „jiné“, co se „liší“, eventuelně co třeba i zpochybňuje ty přístupy jimž jsme zvyklí a které už považujeme za samozřejmé. Zdá se, že tendence filosofů se odlišit od jiných (která bohužel dnes často zaniká v stále víc převládajících tendencích, jak zvládnout rychleji než ostatní totéž a jak se rychleji a účinněji přizpůsobit předvládajícím trendům a tendencím a chovat se jako nadaná rybka, která v ničem nezůstává pozadu) nemusí být vždycky znehodnocována jako neracionální (např. individualistická) chuť se odlišit, ale jako cosi věcně funkčního, řekněme jako profesionálně konstituovaná metoda najít zvláštnosti, odlišnosti, výjimečnosti, jedinečnosti – a nepřevádět je na to, co už známe nebo co tu už bylo, ale včas rozpoznat „to nové“, co to ještě nebylo a co „přichází“. – Pravé „myšlení“ musí ovšem umět obojí.
(Písek, 070908-3.)