This philosophical text examines the ontological nature of an event as an internally interconnected whole that must actively engage with its temporal dimensions to maintain its identity. The author argues that for an event to exist as a unified entity, it must continuously integrate both future and past elements within its progression. To describe this process, the term "proception" is introduced, derived from the Latin root pro-capio, representing the active "pre-grasping" of future, yet-to-be-realized elements necessary for the integrity of the whole. Simultaneously, the event requires the function of "reception," an active backward-reaching grasp of what has already transpired. This reception is not merely a passive trace or an involuntary memory, but rather an active "memory of being" that sustains past components in a vital relationship with the totality of the event. Thus, the being of an event is viewed as a dynamic performance where proception and reception converge at every moment to ensure continuity and internal unity. The text offers a profound insight into the temporal structure of events, emphasizing their active and synthesizing character.
Událost – „procepce“ a „recepce“ / „Procepce“ v dění událostném / „Recepce“ v dění
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 12. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Událost – „procepce“ a „recepce“ / „Procepce“ v dění událostném / „Recepce“ v dění
Má-li událost vykonávat své bytí tak, aby po celou jeho dobu zůstávala vnitřně sjednoceným celkem, musí v každé chvíli svého událostného dění nějak dopředu „před-uchopit“ to, co ještě vykonáno nebylo, ale co musí v zájmu tohoto celku vykonat, a zároveň musí udržet ve svém zpětném uchopení všechno to, co už vykonáno bylo a co je třeba nadále udržet pohromadě s celkem, jímž ona událost je (má být a bude). Tomuto „před-uchopení“ budeme (přinejmenším prozatím) říkat „procepce“, což po vzoru jiných slov uměle odvozujeme od pro-capio (event. pro-cipio, ale nedoloženo). Zpětné uchopení toho, co se už stalo, je něčím jako „paměť“, i když tu jde o paměť nikoli ve vědomí a skrze vědomí (nýbrž jakousi „paměť bytí“, ovšem „bytí“ přísně chápaného jako bytí jednotlivé události, jednotlivého pravého jsoucna). Latinské sloveso tu ovšem existovalo a dokonce poskytovalo vhodný základ mnoha různým odvozeninám. My se budeme orientovat opět na základ „capio“, tedy uchopuji, držím, a předpona „re-“ poukazuje směrem zpět, rozumí se tu časově zpět. „Paměť“ tedy nesmíme chápat jako nějakou stopu, která vzniká jaksi samovolně, nýbrž vždycky budeme dávat důraz na to, že jde o aktivní zapamatování, o výkon „recepce“.
(Písek, 071225-1.)