This study explores the profound philosophical concept of the subject as a dynamic being-event characterized by a specific form of integrity. The author examines the ontological tension between the absolute non-objective integrity of pure non-objectivity and the concrete, particular, and often merely relative integrity for which each individual subject strives. A central concern is the process through which a certain disintegration of pure wholeness occurs, which is a necessary condition for the emergence of the independence and autonomy of individual subjects. This originality is not understood as a traditional historical beginning (arche), but rather as something future-oriented that perpetually arrives and demands a response. The subject is viewed as a being endowed with the capacity to integrate both itself and its immediate environment, a capacity inseparable from the continuous and strenuous act of self-constitution. Subjectivity thus does not represent a static state, but a creative act and constant work to maintain integrity in relation to the world and other realities. The text elucidates the fundamental connection of the subject with the horizon of non-objectivity and its role in the endless process of forming a meaningful whole of existence.
Subjekt – zdroj integrity
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 1. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Subjekt – zdroj integrity
Jestliže musíme přijmout ono pojetí subjektu, které předpokládá (u každého subjektu, protože každý subjekt je „jsoucnem-událostí“, která má svůj počátek, průběh a konec) určitý jeho aspekt či „složku“ nového, musíme nahlédnout jeden ze základních problémů, totiž problém vztahu mezi nepředmětnou integritou „ryzí nepředmětnosti“ a jednotlivou, tj. partikulární (a nejspíš relativní, jen nedokonalou a vždy znovu usilovně dosahovanou) integritou každého „jsoucího“ subjektu. Především se musíme plně soustředit na otázku, jak (a snad i proč) vlastně dochází k jakémusi „rozpadu“ integrity ryzí nepředmětnosti, bez něhož by nebyla možná samostatnost a svébytnost jednotlivých subjektů; a teprve v druhém kroku je možno zkoumat, jak a v jakém rozsahu je každý subjekt v ustavičném obnovování či spíše znovu-ustavování vlastní integrity nutně spjat s “původní“ integritou ryzí nepředmětnosti. „Původnost“ tu ovšem nemůžeme tradičně chápat jako to, co je v běžném smyslu na „počátku“, tedy jako ARCHE prvních filosofů, nýbrž jako něco „ještě nejsoucího“, tedy „budoucího“, ale již přicházejícího (a ovšem vždy znovu přicházejícího). Subjekt je tedy třeba chápat jako „obdařený“ schopností integrovat jak sama sebe, tak (s většími snad už obtížemi) své osvětí (do kterého „vpracovává“ i svůj vztah k jiným subjektům nebo jejich hromadám, a tím i k oněm „jiným skutečnostem“ vůbec);; nicméně tuto „obdařenost“ nesmíme nikdy vydělovat a izolovat od onoho „aktu“ obdařování, jímž se subjekt stává v jakémsi „původním“, „prvotním“ smyslu subjektem (a z něhož by dříve nebo později nutně vypadával, kdyby o udržování a dokonce obnovování vlastní integrity nadále neusiloval a na něm usilovně nepracoval).
(Písek, 060129-2.)