This study examines the transformation of human self-understanding when mythological and religious ideas enter the force field of conceptual thinking and philosophy. The author analyzes how originally non-conceptual visions, such as immortality or reincarnation, are transformed into argument-based concepts under the influence of metaphysical assumptions. A key example is the distinction between the archaic desire for immortality and the Platonic doctrine of the immortal soul. The text focuses on the historically significant encounter between the Hebrew tradition and Greek conceptual thought within Christianity, leading to active syncretism and synthesis. This process eventually undermined traditional metaphysical structures and paved the way for modern critiques of conceptualism. Ultimately, the author emphasizes that contemporary philosophical anthropology must reflect these historical shifts and develop new foundations that meet the demands of the present and the future, thereby transcending the limits of classical metaphysical thought.
Předpojmovost / Pojmovost a nepojmovost / Člověk a sebepochopení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 1. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Předpojmovost / Pojmovost a nepojmovost / Člověk a sebepochopení
Jakmile se nejrůznější mytologické a náboženské pokusy o lidské sebeporozumění dostanou do „silového pole“ filosofie, není dost dobře možné, aby zůstaly tím, čím kdysi byly, ale dříve či později musí podniknout další „pokus“, totiž o interpretaci onoho sebeporozumění, která by obstála v onom poli, strukturovaném pojmově. A pak se ukazuje, že sebepochopení člověka, který sám sebe ztotožňuje s tím, co (z něho) neumírá a vymýšlí si třeba argumenty, údajně prokazující, že duše je nesmrtelná, stojí na určitých metafyzických předpokladech, o nichž samo nemusí mít a nejčastěji nemá povědomí, ale které je možno kritickou analýzou odhalit. (Jinak řečeno: je propastný rozdíl mezi „nesmrtelností“, o kterou tak usiluje Gilgameš a která je jen touhou po úniku před smrtí, a mezi platónskou myšlenkou „nesmrtelnosti“ duše, jak ji třeba najdeme v dialogu Faidón, která tvrdí, že duše „je“ nesmrtelná.). Tyto metafyzické předpoklady jsou sice původně nepřítomny v rámci mýtu, ale okamžitě „naskočí“ tam, kde se určité mytologické nebo náboženské představy dostanou do „silového pole“ pojmového myšlení. A platí to stejně pro představu „stěhování duší“ (metempsychózu) jako pro „učení“ o reinkarnaci a některé další. Dějinně nejvýznamnější (přinejmenším až dosud) bylo setkání staré hebrejské tradice s již pokročilým a dokonce již upadajícím pojmovým myšlením řeckým v několika posledních staletích př. Kr. a potom zejména setkávání a střetání obojí tradice v křesťanství, kde už nešlo o pouhé oboustranné ovlivňování, nýbrž o aktivní, programový pokus o synkrezi a syntézu. Výsledkem tohoto myšlenkového a duchovního procesu bylo dlouhodobé narušování metafyzických předpokladů řeckého pojmového myšlení, které v posledních staletích ústí do kritiky samých předpokladů řecké pojmovostí a prolamování mezí metafyzického myšlení. Tím je vlastně určeno, jaké předpoklady si musí osvojit a případně nově vybudovat každá filosofická antropologie, jež chce být na úrovni doby (a to znamená nejen na úrovni přítomnosti, ale zejména nejbližší budoucnosti).
(Praha, 010104-3)