This text critically examines the question of the decline or end of philosophy by comparing the perspectives of Jan Patočka and Emanuel Rádl. In the 1970s, Patočka observed that philosophy had ceased to produce truly new ideas and lost its social impact, comparing this situation to the historical fading of myth as a spiritual element. Conversely, Rádl argues that philosophical movements do not die but rather smolder and resurface, intertwined with one another. While Patočka focuses on the spirit of the time or the spiritual environment in which people live, Rádl emphasizes the role of individuals who creatively engage with tradition. The author suggests that the current crisis in philosophy is not due to a lack of ideas, but rather a lack of creative thinkers capable of revitalizing the legacy of the past. Ultimately, the problem lies not in the exhaustion of philosophical material, but in the absence of thinkers who can use this material to address contemporary challenges in a transformative way.
Filosofie – konec
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 9. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
Filosofie – konec
Patočka se v přednášce z roku 1973 (která byla přepsána a jejíž přepis autor upravil a autorizoval v roce 1974) vyslovil, že „v dnešní době … filosofie – alespoň po dobu jedné generace – nemá skutečně nové myšlenky …“ (FČ 38, 1990, č. 1-2, s. 3). A připomíná, že i v minulosti existovaly doby, kdy filosofie neměla nové myšlenky, jenže v takových dobách měla alespoň velkou společenskou hodnotu. Naproti tomu dnes „je plná skepse vůči sobě samé a nemá společenskou působnost“. A pak říká: „V dějinách ducha přece existují situace, že element, v kterém lidé duchovně žijí, se jim ztratí a že se stane nesrozumitelným. Jedním z velkých příkladů je život lidstva v mýtu.“ (tamtéž). Mám dojem, že mnohem blíže pravdě byl Rádl, který (třeba v případě středověku) zdůrazňuje, že staré myšlenky neumírají, jen jakoby slábnou a vyprazdňují se, ale že končí teprve tehdy, když nové myšlenky s nimi skoncují. Rádl např. říká (DF I, 263): „Velké filosofické směry vznikají (po delší přípravě), rozvíjejí se, slábnou, ale neumírají, nýbrž doutnají dál a čas od času vzpychují znova. Základní filosofické systémy nenásledují za sebou jako státy, kde jeden roste na troskách druhého a je od něho / oddělen vítězstvím a mírovou smlouvou, nýbrž splétají se dohromady, žijíce vedle sebe. Tak mythus v Řecku povstal v předhistorických dobách; byl oslaben za Homéra; opět se pozvedl v šestém století př. Kr. , velmi se rozmohl v hellenismu; poněkud povolil v středověku; znovu nabyl vlády v době renesanční, pak znovu upadal a doutnal pod povrchem, , aby vzpychl znovu po světové válce.“ (263-4) Rozdíl mezi pojetím Rádlovým a Patočkovým je zřejmý: Patočka si hegelovsky navykl mluvit o „elementu, v kterém lidé duchovně žijí“ (což je tedy něco podobného „duchu doby“), Rádl naproti tomu zdůrazňuje význam lidí, kteří dokáží nebo nedokáží novým, tvořivým způsobem pracovat s tím, co jim minulost poskytla a tradice poskytuje. Obojí důraz má své oprávnění, pokud se neizoluje a nenechává stranou ten druhý: i nejvíc tvůrčí duch je závislý na materiálu, zanechaném dřívějšími velkými duchy. Ale ani nejskvělejší materiál minulosti nedokáže probudit k novým myšlenkám ducha jen na minulost se obracejícího a jen minulostí se zabývajícího. Problém není v tom, že naše doba nemá nových myšlenek, nýbrž v tom, že nemá nových, nově tvořících myslitelů.
(Písek, 990922-1.)