Tento text představuje kritickou reflexi díla Henriho Bergsona „Čas a svoboda“, konkrétně se zaměřuje na autorovo pojetí kvantity a rozprostraněnosti. Autor zpochybňuje Bergsonův předpoklad, že kvantitu lze ztotožnit s prostorem a že o veličině nelze hovořit tam, kde chybí ostré ohraničení či homogenita. V opozici k Bergsonovi poukazuje na antickou tradici, v níž byla mnohost chápána právě jako diferencovanost, nikoliv nutně jako prostorové uspořádání. Kritika se dále soustředí na otázku, zda každá abstraktní řada nutně obsahuje prostorový moment. Významná část úvah je věnována Bergsonovu vysvětlení vztahu mezi příčinou a účinkem, potažmo přenášení ideje kvantity do počitku. Autor argumentuje, že Bergsonovo pojetí vede k logickým nesrovnalostem ohledně toho, jak subjekt získává přístup k vnější příčině nebo jak může být vnitřní příčina chápána jako veličina, aniž by tím popírala Bergsonovo vlastní rozlišení mezi intenzitou a rozprostraněností. Text tak dekonstruuje epistemologické základy Bergsonovy teorie vědomí.
Poznámky k Bergsonovi („Čas a svoboda“)
docx | pdf | html | digitalizáty
◆ poznámky, česky, vznik: 1947/1952 ◆ poznámka: nedatované poznámky pocházející pravděpodobně z přelomu 40. a 50. let
Poznámky k Bergsonovi („Čas a svoboda“)1 [1947/1952]
Od počátku klade Bergson rovnítko mezi kvantitu a rozprostraněnost, avšak bez důkazu. Tvrdí, že se nedá mluviti o veličině, kde není ani mnohosti, ani prostoru (17). Ale není skutečně mnohosti tam, kde není ostrého ohraničení? Odpírá Bergson připustit termín mnohost, kde realita není homogenní, nýbrž diferencovaná? Celá antika mnohostí rozuměla právě diferencovanost a požadavek jednoty, jedinosti byl (v nejostřejší parmenidovské formulaci) postaven do příkrého protikladu ke každému porušení homogenity, tj. právě ke každé rozrůzněnosti, diferencovanosti. (Do krajnosti přivedl tuto pozici Parmenidés Platónův.) Co rozumí Bergson mnohostí, odpírá-li jít v šlépějích nejmohutnější tradice řecké filosofie? Rozumí-li jí ovšem výhradně mnohost vedle sebe jsoucích mnohých entit, pak se tím jen pokouší prostorový charakter do kvantitativna předem vpašovat. A ještě tu jde o to, co se rozumí oním vedle sebe. Je řada, každá řada už prostorem? Tj. platí, že najdeme nutně prostorový moment u věcí (jistého třebas, vymezeného oboru), které můžeme abstraktně, tj. pouze myšlenkově seřadit tak, že vzniklá řada má své „nahoře“ a „dole“, své „vpředu“ a „vzadu“? –
Když vykládá B[ergson], že v některých případech zavádíme příčinu do účinku, resp. kvantitu příčiny do kvality účinku, pak zcela vědomě mluví zároveň o přenášení ideje do počitku. Zde však je hlavní problém: odkud má subjekt ponětí o příčině, resp. kvantitě příčiny? Pokud je to příčina vnější, jak k ní máme přístup? Kde vezmeme onu ideu, abychom ji pak mohli přenášet do počitku? A pokud je to zvláštní případ (píchání špendlíkem[,] str. 41–2), kdy příčinou jsme my sami, pak buď tato příčina zůstává vnější našemu vědomí a případ zůstává týž; anebo je příčina dána v našem vědomí, ale pak nemůže mít podle Bergsona intenzitu, nemůže být rozprostraněná, nemůže být veličinou – a tedy ani tudy nevnikne do našeho vědomí idea kvantity. –
1 Srv. H. Bergson, Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí, přel. B. Jakovenko, Praha 1947 (na toto vydání odkazuje paginace v těle textu). Srv. také pozdější překlad: Čas a svoboda. Esej o bezprostředních danostech vědomí, přel. J. Čapek, Praha 2024. – Pozn. red.