This text explores the relationship between philosophy and absolute truth, alongside the legitimacy of religious testimony. The author posits that the nature of truth is such that any attempt to grasp it must recognize its transcendence over all human endeavors. Philosophy is defined as the effort to approach truth from one's own resources, moving from untruth toward truth, while simultaneously acknowledging that truth is an active force that addresses and provokes humanity. Although philosophy must strictly adhere to its method of rational inquiry, it cannot deny the validity of non-philosophical acts of faith or witness where individuals respond to being addressed by the truth. While it remains debatable whether such an address is an ontological or merely psychological reality, philosophy listens to and learns from these expressions. However, the author emphasizes that philosophy cannot abandon its own method or perspective, as doing so would mean ceasing to be philosophy and failing its duty to humanity. The work thus reflects on the boundaries between philosophical reflection and religious experience.
Legitimnost náboženství
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 8. 1956
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1956]
Legitimnost náboženství
Kdyně, 7. 8. 1956
Filosofie se dopracovává vždy znovu poznání absolutnosti pravdy, tj. poznání, že charakter pravdy, její povaha, podstata je právě v tom, že každý pokus o její postižení musí – má-li vůbec obstát – skončit ve vědomí, že není vtělením pravdy, nýbrž že pravda stojí i nad ním jako vůbec nad každým podobným pokusem. Patří tedy k podstatě filosofie, že se přibližuje, resp. pokouší přiblížit pravdě ze sebe, ze svých sil, tedy že usiluje dojít z nepravdy k pravdě. Zároveň však filosofie ví, že sama pravda (absolutní pravda) není strnulá a že nesetrvává ve věčné neproměnnosti, nýbrž že oslovuje, atakuje, provokuje, že je zdrojem vší skutečné aktivity atd. To znamená, že sama pravda proniká k člověku a člověkem (jeho prostřednictvím) do světa. Filosofie nemůže pro svou práci připustit jinou metodu než uvedenou, totiž pokus postihovat pravdu na cestě z ne-pravdy (= a-pravdy); nemůže však upřít oprávněnost ne-filosofického úsilí, resp. činu, který se dává do služeb pravdy, která jej oslovila, a on o ní poslušně svědčí. Ovšem je pochybné, zda takové oslovení je ont(olog)ickou, a nikoli jenom psych(olog)ickou skutečností. Nicméně mnohého může být dosaženo, mnohé může být postiženo. Proto filosofie naslouchá a učí se. Nemůže však následovat, totiž zanechat svých věcí a jít – neboť pak by přestala být nejen filosofií, ale přestala by být věrna člověku.
### 560807