Tento text se zabývá zásadním rozdílem mezi teorií a ideologií, přičemž teorii definuje jako a-humanistickou disciplínu, která nebere ohled na lidské zájmy či ideály, ale usiluje o objektivní poznání skutečnosti. Autor tvrdí, že i čistá teorie je formou odcizení člověka sobě samému, neboť se v ní subjekt uskutečňuje pouze skrze účast na nadosobním procesu syntézy dat. Na rozdíl od ideologie se teorie vyznačuje především jasností pojmů a snahou o minimalizaci mimoteoretických motivů. Zatímco ideologie slouží k ospravedlnění stávající praxe, teorie k praxi nehledí jako ke svému cíli, ale naopak z ní vychází a podrobuje ji analýze. Teorie je tak pokusem o vidění reality v její čisté podobě, oproštěné od subjektivních přání. Tento přístup staví teorii do protikladu k ideologickému myšlení, které je vždy vázáno na konkrétní lidské potřeby a mocenské struktury, čímž ztrácí svou analytickou čistotu a objektivní odstup.