>>>

Ideologie a teorie

Teorie není nutně humanistická; naopak: je a-humanistická, nedbá zájmů, přání, ideálů člověka alespoň nikoli tematicky): je protažením určitých analýzou získaných pozic logickou cestou, syntézou určitého oboru dat, je pokusem o vidění skutečnosti tak, jak jest. Logickou cestou jde ovšem myslící člověk; syntézu rovněž podniká člověk; je to také člověk, který se dívá. Není to však člověk, který se uskutečňuje; resp. uskutečňuje se jenom účastí na uskutečnění čehosi jiného, tedy částečně, odcizeně. I teorie, čistá teorie je zcizením, odcizením člověka sobě samému.

Teorie se vyznačuje proti ideologii především jasností pojmů. Ovšemže se v jejích byť sebejasnějších pojmech odrazí mnohé pozice mimoteoretické, ale je tomu tak především nevědomky (jinak by to nutně znamenalo vtělit tuto pozici již do principů), dále jsou jakékoli mimoteoretické motivy vědomě potlačovány a vůbec omezovány na minimum (pokud byla reflexe schopna je odhalit) a konečně teorie necílí k praxi tak, že by odůvodňovala danou praxi, nýbrž že danou praxi analyzuje: čili nemíří k praxi, nýbrž vychází z ní.

4. I. 57

### 570104

<<<

>>>

[Překračování lidské individuality a jeho problematičnost]

Problematické je, kde se člověk cítí „exponentem hlubšího úsilí“.¹ Stejně problematické je, když se mluví o jakémkoli vykročení z lidských mezí v tom smyslu, že jde o směřování k nadčlověku, nebo že jde o kolektivní jednání s kolektivní odpovědností – vůbec všude tam, kde individuální člověk je – ať už se svým souhlasem, nebo proti svému nesouhlasu – zapojován do souvislostí a vztahů širších, kterými má jeho individualita být pohlcena nebo jeho lidství nahraženo, údajně „překonáno“.

11. I. 57

### 570111

<<<

>>>

[Filosofie a společenské proměny]

Filosofie, filosofické myšlení má také vlastní setrvačnost, ale i vlastní hybnost, vlastní (tj. vnitřní) motivy a tendence. Není jen postrkováno zvenčí (např. politickými událostmi, sociálními silami nebo rozpory). Proto se může stát, že filosofie nedoprovází všechny proměny života společnosti jako satelit. Tím není řečeno, že se o ně nestará. Avšak znamená to, že zachovává své pozice a z nich měří události. Historie neběží podle filosofických principů; ale proto nejsou tyto principy méně pravdivé a správné. K těmto principům dospěla filosofie dlouhými věky, a proto nemohou být zvrácený náhlým zvratem politickým. To je smyslem víry, že pravda nakonec, v posledu vítězí.

29. III. 57

### 570329

<<<

>>>

[Nemožnost přímého kontaktu myšlení se skutečností]

Myšlení, které postihuje předmět, které se dotýká předmětu, už není, nemůže být myšlením. Neboť předmět, který by byl v moci myšlení, není už předmětem, není věcí. Myšlení, které chce skutečně dostihnout věc, předmět reálný, musí se samo zrušit, musí přestat být myšlením, neboť mezi myšlením a věcí není přechodu. Myšlení nemůže přejít samo ze sebe rovnou k předmětu, právě tak jako předmět, věc sama nemůže vejít do myšlení. Bezprostřední poznání jakéhokoli typu, tedy ani bezprostřední data o skutečnosti nejsou možná, resp. jsou nesmyslem. Vše tu záleží na prostředníkovi.

(Srovnej Feuerbach, Grundzüge der Philosophie der Zukunft, § 24!)²

13. 4. 57

### 570413

<<<

>>>

[Meze přírodovědné metody zkoumání]

Způsob přírodovědného zkoumání, který pronikl vůbec do všeho moderního duchovního života, spočívá v tom, že složitým aparátem, ať přímo experimentálním, nebo alespoň pojmovým, se nastraží past, do níž se má poznávaná skutečnost chytit. Tato chycená skutečnost se pak prezentuje jako (vědecký) fakt. Naším cílem je ukázat dvě věci: především že tato metoda neplatí na každou skutečnost, zvláště ne na tu, která je předmětem filosofii a bez níž by filosofie přestala být filosofií. Čili že problémy a otázky postavené tímto původně moderně přírodovědným způsobem nemohou dospěti vždycky k „faktu“, takže se pak zdá, že zůstávají otevřeny, že nemohou být zodpovězeny, že patří mezi tzv. věčné otázky. Druhou věcí, kterou chceme prokázat, je to, že i v oblasti, kde se takové položení otázek zdá docela na místě, je to pouhá iluze, že se nám opravdu podařilo skutečnost chytit do pasti a že se nám nyní podává jako zjištěný fakt, tj. že sama je odpovědí na naši otázku. Tam, kde otázka byla naše, tam je naše i odpověď.

14. 5. 57

### 570514

<<<

>>>

[Specifická objektivnost poznatku, jeho minulost a aktualizace]

Psychologicky může být otázka poznání osvětlena pouze nedostatečně, částečně, nepřímo. Vědecký poznatek nemá mnoho společného s tím, jak probíhají duševní procesy v mozku daného jednotlivce, protože k témuž poznatku může dospět mnoho jiných jednotlivců třeba z jiných předpokladů a vždy za jiných okolností. Poznatek tu jest, i když jej nikdo právě nemyslí, tj. i když jej neaktualizuje právě ve svém myšlení. Jakmile se k němu jednou dospěje, jakmile je vysloven, dostalo se mu vlastní objektivnosti, která však je jiného rázu než objektivnost tzv. vnějšího světa. Poznatek je obdařen objektivností, jakmile se stane minulostí. Minulost je tu však míněna v tom smyslu, že je třeba se ptát po subjektu minulosti; není minulosti o sobě. Proto však není ani objektivnosti o sobě. I u objektivnosti je třeba se vždycky ptát po subjektu. A tak poznatek nemusí být právě aktualizován, musí však být přítomen jako něčí minulost, z níž může být vybaven aktualizací. Jakmile však přestane být součástí něčí minulosti, přestává být poznatkem. Pokud byl nějak „zapsán“, ať už písmeny, nebo jakýmkoli uskutečňováním, k jehož výsledkům nicméně i po přervání časové souvislosti máme přístup, musí být v každém případě znovu nalezen, byť takovému nalezení byly zkoumané pozůstatky sebevíc nápomocny. V každém případě je však určitá obdoba v aktualizaci obojího druhu. Můžeme tu mluvit o dvou (či více?) úrovních paměti. To nás přivádí zároveň k myšlence považovat paměť vůbec za cosi vlastního veškeré skutečnosti. Jaký je vztah mezi pamětí a setrvačností?

14. 5. 57

### 570514

<<<

>>>

[Touha po pravdě jako touha po celku, napětí pravdy a faktů]

Rozvážíme-li důkladně svou potřebu pravdy, uvidíme, že to je touha uvidět všechno to, co se nám běžně a otevřeně nepodává, co se nám neukazuje v prvním pohledu. Nemusí to vždy znamenat, že to, co se nám ukazuje, je vždy pochybné, mýlivé, matoucí, zkreslující, zdánlivé, falešné. Nicméně zůstává skutečností, že je tím otevřen pouze částečný pohled a že celek zůstává skryt. Touha po pravdě je tedy vždy také touhou po celku. Pravda znamená celek – není individuálních pravd. Proto nemůže být ani dvojí pravdy – pravdy je proto jedna, protože i celek je jeden. Ale je celek jeden? Je vůbec celek? Jen v perspektivě – a tou perspektivou je pravda. Proto pravda nekončí tam, kde končí danost. Pravda jde dál, do budoucnosti. V tom smyslu však nevede žádná přímá cesta od fakt k pravdě. Pravda je vždycky napřed, je před fakty. V jistém smyslu je mezi pravdou a fakty ustavičné napětí. Nejen proto, že faktum míří do minulosti, poukazuje na to, co se stalo, co je dáno, ale především proto, že danost, definitivnost faktu znamená současně jeho odseknutost, vyříznutost z celku, jeho ohraničenost proti ostatní skutečnosti, a tím jednostrannost, a tedy vlastně nepravdivost.

Žižkov, 6. října 1957

### 571006

<<<

>>>

Čas

Nemůžeme uznat, že vše je uloženo nějak v celkové časové posloupnosti. To je jen pohled na výslednici vší mnohotvárné časovosti dějů a událostí. Skutečný čas je pouze tam, kde je přítomnost opravdovým napětím mezi „minulým“ a „budoucím“. Tam je však „minulost“ i „budoucnost“ teprve vtažena do přítomnosti a tím učiněna minulostí a budoucností.

(kart. lístek A6 s datem 24. 11. 57)

### 571124

<<<

>>>

Čas, změna

Změna je cosi, co lze pouze konstatovat zvenčí, pozorovat, vlastně konstruovat. Je střídáním časů, přičemž ovšem už to „střídání“ je naším objevem. To my dáváme do souvislosti dva časy, které na sebe ani nemusí navazovat. Skutečná souvislost však předpokládá, že přítomná událost si z některé předchozí učinila svou minulost.

(kart. lístek A6 s datem 24. 11. 57)

### 571124

<<<

>>>

Změna

Příklad: titrace

1. na konci pipety nebyla kapka, nyní tam jest

2. na konci pipety byla kapka, nyní tam není, ale padá do kádinky:

   1. kapka nepadala, nyní padá

   2. kapka padala, nyní nepadá, nýbrž dopadla na dno kádinky

3. v kádince je stále modré lakmusové zabarvení; kapky padají, ale zabarvení se nemění. Kapky padaly, zabarvení se náhle (vlastně relativně dost pozvolně) změnilo v červené.

Vždy je třeba přesně ohraničit změnu! (Jde přece o pohled zvenčí!)

### 571124

<<<

>>>

Čas³

1. svázanost času s realitou, která je děním, tedy svázanost s děním: dění ne v čase, nýbrž čas v dění – nerozlučně

2. dění není „homogenní změnou“, je heterogenní: dění jsou události. Čas je tedy svázán s událostmi. Události jsou však mnohé – je i čas mnohý? Je časů víc?

3. Dění je změna; je-li čas svázán s děním, je také změnou? Mění se čas? Co je však změna? něco, co má počátek, průběh a konec. Má tedy i čas počátek a konec?

4. Změna znamená, že se především něco stalo (děje): něco, co tu bylo, tu není, a co tu je, tu nebylo. Čili změna znamená: něco starého skončilo a něco nového začalo. Znamená tedy změna konec a počátek.

5. Když mluvíme o události, máme na mysli průběh od jejího počátku až po její konec. Změnou však naopak myslíme fakt, že jedna událost skončila a druhá počala. Je tedy změna čímsi pozorovaným zvenčí, kdežto událost je čímsi pozorovaným zevnitř.

6. Odtud i čas je třeba chápat ve dvojím smyslu. Jednak je čas vnitřní kvalitou událostí, jednak je svázán se změnou. Rozlišení této dvojí úrovně „času“ je neobyčejně důležité.

7. Už u Démokrita bylo problémem, jak se organismus (resp. vůbec věc) udrží nějaký čas pohromadě – Démokritos to řešil předpokladem háčků. Je však tento problém řešen alespoň dnes? Je-li (tato) přítomnost jen jedním případem času, pak je pozoruhodné, že různé procesy např. v organismu, které se dějí jistě rozličnou rychlostí, se prostě nerozejdou. Co je drží pohromadě?

### 570101|1957

<<<

>>>

[Čas, dění, subjekt, přítomnost, minulost]⁴

1. Augustin – bodová přítomnost

2. co existuje a co je reálné

3. nakolik je reálná minulost a budoucnost? (zpřítomnění)

4. co je přítomnost? je rozlehlá: a tedy analyzovatelná

5. existuje něco jako nejmenší, nejkratší přítomnost? Poukaz na kvanta a na pozdější pojednání o subjektu a akcích

6. otázka sukcese přítomností: a) jak se děje událost? (navaz[ování] na sebe)

7. Jak navazuje událost na jinou událost?

8. Změna: co je? Nové a staré; vznikání a zanikání

9. Aktivita: subjektně „centrovaná“

10. Čas je časem akce, později systému akcí až i aktivity – ergo časem subjektu

11. čas jako (cílení k) termín(u), jako lhůta

12. rozšířená, prohloubená přítomnost: přítomnost a minulost – (navazování)

13. subjekt – ten může navazovat, ne „přítomnost“

14. pojem subjektu (nakolik je potřeba)

15. má subjekt přístup k minulosti, na niž má navazovat?

16. a) přístup k své minulosti = k sobě

17. b) přístup k jiným událostem a jejich minulosti = akce (jen skrze akci)

18. Kauzalita

19. Co je setrvačnost

20. Navazování a novost

21. Subjektní výkyv – počátek akce

22. vlastní akce: ze subjektna přes vlastní objektno ven

23. Počátek času: otevřenost

24. Naplněnost času: hodina udeřila, neboť akce míří k svému konci: cíl je zasažen, cíle je dosaženo

25. Bezmeznost časová zpět i vpřed: jenom otevřenost, nenaplněnost: z toho hrůza

26. Dvojí naplňování času: do budoucnosti a do minulosti

27. Budování vlastní minulosti

28. Tvoření budoucnosti jako základní prožitek času

29. Přítomnost jako to, k čemu nemáme přístup

30. Absolutno? V dějinách?

### 570101|1957

<<<