Tento text z roku 1957 představuje stručnou, ale hlubokou filosofickou reflexi o ontologické povaze času a fenoménu změny. Autor rozvíjí myšlenku, že změna jako taková není bezprostředně danou realitou, nýbrž konstruktem, který lze konstatovat pouze z vnější perspektivy pozorovatele. Změna je v tomto pojetí chápána jako střídání různých časových bodů, přičemž samotné „střídání“ je výsledkem lidské interpretace a snahy o nalezení souvislostí mezi izolovanými okamžiky. Stěžejním bodem úvahy je pak definice skutečné časové kontinuity. Ta podle autora nenastává automaticky, ale vyžaduje specifický proces, v němž si přítomná událost aktivně činí z události předchozí svou vlastní minulost. Tímto způsobem dochází k vnitřnímu provázání dějů, které přesahuje pouhou chronologickou následnost. Text tak nabízí pronikavý pohled na to, jak je subjektivní prožitek času a vnímání historicity založeno na aktivním propojování momentů, čímž se z nahodilých jevů stává smysluplný celek.