This text presents a critical analysis of Ferdinand Ebner’s proposition that science is the product of external necessity, whereas metaphysics arises from internal need. While acknowledging the symmetry of this analogy, the author warns against a simplistic reduction of metaphysics to a mere byproduct of psychological distress or fear. The primary critique is directed at Ebner’s assumption that this internal need is a static, ahistorical constant of human existence, remaining unchanged from the dawn of philosophy until the end of humanity. The author questions why such a need would not be subject to historical transformations if it is fundamentally linked to human history. He argues that internal need is inherently historical and, therefore, subject to continuous change. Due to its internal nature, it is likely even more fluid and variable than external needs. The text concludes that Ebner’s position is untenable because it fails to account for the essential historicity of internal need, which must be understood as a dynamic rather than a fixed element of the human condition.
Nouze a metafyzika
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 6. 1992
- This is a part of the original document:
- 1992
Nouze a metafyzika
(ad Ebner, Wort und Liebe, 1935, s. 104:) Podle Ebnera stejně, jako věda je dítětem vnější, metafyzika je dítětem vnitřní nouze lidského pobývání (Dasein) a života. Tato formulace má svou zajímavost právě v tom, jak staví obojí formu reagování nejen do opozice, ale jakoby symetricky do protiváhy a tím do analogie. Kdybychom vzali izolovaně jen druhou část, pak bychom byli nakloněni tomu rozumět ve smyslu „timor fecit deos“. V souhře s první částí je však jasné, že právě tak, jako věda není prostě produktem hladu, žízně a jiných nepřízní vnějších, ani metafyzika není prostě produktem nějakých nouzí vnitřních. A to už nemluvíme o tom, že právě ty nouze je třeba přesně popsat a analyzovat, ne je pouze předpokládat (a už vůbec ne tak ledabyle všeobecně). Jednu věc je ovšem třeba Ebnerovi nepřiznat, resp. naopak vytknout, totiž jeho jakoby samozřejmou jistotu, že ona vnitřní nouze, z níž se metafyzika rodí, je od samých počátků filosofie táž a že touž zůstane, dokud tu budou žít lidé. Je v tom i jistá nevyváženost (naproti oné první vyváženosti), že ona nouze má svůj počátek (shodný s počátkem filosofie), ale její konec by mohl přijít až s vyhynutím posledních lidí. Proč ta nouze neprovází lidstvo již od počátku? A je-li ta nouze čímsi na dějinách závislým nebo spíše s dějinami spjatým, tedy dějinným, proč už pak nezná žádné dějinné proměny? Jak to přijde, že ona nouze je čímsi neproměnným, je-li všechno podrobeno změně? Je to zkrátka nedržitelná pozice; máme-li o takové vnitřní (!) nouzi mluvit, pak nemůžeme couvnout před její bytostnou dějinností, a tedy i dějinnou proměnlivostí. Právě to, že to je nouze vnitřní, jí dodává mnohem větší proměnlivost, než jaká je možná v případě nouze vnější.
(Bonn, 920629-1.)