This text explores the nature of the subject as a reality, emphasizing that the subject cannot be understood as an independently existing entity but is always inextricably linked to a true event. The author argues that the relationship between the subject and the event is reciprocal: an event establishes its subject, while the subject ensures and restores the unity of the event as a whole. A key characteristic of the subject is its specific position within the temporal progression of the event. Although closely tied to the process, the subject is not a direct component or constituent part of the event itself. To fulfill its role as a unifier, the subject must be present in every current phase of the event while simultaneously maintaining a distance from immediate actuality. This distance allows the subject to relate to past and future phases that do not physically exist at that moment. Thus, the subject represents a principle of continuity that transcends individual fleeting moments, enabling the event's integrity over time.
Subjekt jako skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 9. 2017
- This is a part of the original document:
- 2017
Subjekt jako skutečnost
Abychom se mohli pustit do zkoumání povahy „subjektu“ jakožto skutečnosti, musíme alespoň několika „tahy“ naznačit myšlenkový terén, kterého se chceme přidržet a na kterém hodláme pracovat. Subjekt totiž není a nemůže být chápán jako něco samostatně „ex-sistujícího“, ale je vždy spjat s nějakým děním, které má svůj počátek, průběh i konec, tj. s nějakou „událostí“. Subjekt je vždycky subjektem nějaké určité události (ovšem pravé události). Jeho zvláštnost nelze náležitě postihnout, pokud neprozkoumáme jeho místo, ale zejména úlohu a funkci v rámci určité události. Je to vždy událost, která může ustavovat a udržovat nějaký subjekt jakožto „svůj“ subjekt. A je to na druhé straně subjekt, který se může stát subjektem nějaké události tím, že se uváže udržovat a obnovovat její sjednocenost v celek. Základním nárokem na účast subjektu v průběhu určitého (konkrétního či konkrescentního) událostného dění je to, že je sice s tímto děním určitým významným způsobem spjat, že však není přímo součástí ani složkou tohoto událostného dění. Subjekt totiž musí být v každém okamžiku, v každé fázi událostného dění „při tom“, když je příslušná fáze právě aktuální, ale musí si zároveň od této momentální aktuality té či oné fáze udržovat jakýsi odstup, díky kterému je schopen zároveň udržovat svůj aktivní vztah k ostatním fázím této události. Žádná z fází subjektu nemůže sama být „fakticky“, „reálně“ při tom, když je aktuální některá z ostatních fází, nýbrž je buď již „minulá“, právě „nastalá“, anebo ještě nenastalá, teprve se připravující „nastat“. Naproti tomu subjekt musí být vždycky při tom, ať je aktuální kterákoli z fází pravé události. (Už z toho je patrno, že subjekt není a ani nemůže být žádnou složkou události, a to i když je s tou událostí neodlučně spjat.)
(Písek, 170919-1.)