This text explores the ontological definition of non-objectivity, distinguishing it from mere hiddenness. Unlike hidden entities, which are present but concealed, non-objectivity lacks external form and constitutes a pure interiority that is realized through the subject's activity. The author critiques Jan Patočka's emphasis on the question of how beings emerge into appearance, arguing that this perspective oversimplifies the role of consciousness. Rather than being a passive "tabula rasa" where realities reveal themselves, consciousness is presented as an active agent that must organize chaotic perceptual material to establish meaning and coherence. This process of active interpretation applies to both non-objective and objective realities, as the subject is responsible for framing experience into a graspable structure. Ultimately, the document emphasizes the creative role of the subject in constructing sense, shifting the focus from the passive reception of objects to the active realization of meaning.
Nepředmět(nost) není skrytost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 5. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Nepředmět(nost) není skrytost
Nepředmětnost není skrytost; když totiž řekneme, že něco je skryto, znamená to, že to tam je, jenom to není zjevné. Nepředmětnost je něco jiného; především jde o to, že to „tam“ (a ani nikde jinde) vlastně „není“, že to není „jsoucí“, že to je „ne-jsoucí“, tj. že to nemá takovou podobu jako něco, co má své nitro i svůj vnějšek. Je to jenom to niterné. Ale to vůbec neznamená, že to je neurčité; je to určité, ale je to „dourčováno“ (tedy: do-uskutečňováno, realizováno) aktivitou subjektů. (původně poznámka – 11. 7. 11, Písek, ze záznamu mgf.). V tom smyslu to také nemá charakter „tajemství“ nebo třeba jen „záhady“. Zdá se mi proto, že Patočkou tak zdůrazňovaná údajná otázka už prvních filosofů, jak vůbec jsoucí vzchází do zjevnosti, vlastně není legitimně filosofická, protože se vlastně soustřeďuje jen na lidské vědomí. Vědomí však není žádná tabula rasa, na kterou by se (přes naše vjemy, resp. vnímání) dostávaly jednotlivé skutečnosti jako oddělené či vydělené věci, předměty. Není to tak, že skutečnosti k nám přicházejí, že vstupují do našeho vědomí, že se nám ukazují či vyjevují, ale jsme to my, kteří se musíme vždy znovu pokoušet ten chaotický materiál, kterého se našemu vnímání a vědomí dostává, natolik uspořádat a ztvárnit, aby to dávalo nějaký „smysl“ (tj. aby to bylo nějak pochopitelné, myšlenkově uchopitelné, zařaditelné do souvislostí atd.). Ovšem tak se to má nejen se skutečnostmi nepředmětnými, nýbrž i s těmi předmětnými (přesněji: s těmi, co mají svou předmětnou i nepředmětnou stránku, eventuelně co mají tu nepředmětnou stránku nesjednocenou zevnitř, takže to jsou pouhé agregáty, pouhé hromady).
(Písek, 140524–1.)