This text explores the nature of philosophical progress, taking as its starting point Jan Patočka's assertion that philosophy moves forward by stepping back. The author develops a narrative metaphor of a philosopher attempting to step out of the mud onto a dry, clear path, representing the movement toward clarity and insight. A central problem identified is that every intellectual "step forward" inevitably carries remnants of the "mud"—old habits of thought, errors, and unexamined assumptions—which contaminate the new ground. Consequently, philosophical work requires continuous and repeated reflection to identify and analyze these unintended carry-overs. The essay also highlights a paradoxical dynamic in the history of ideas: original thinkers often fail to fully grasp the significance of their innovations or the "dirt" attached to them. Recognition frequently goes to successors who refine and clean these ideas rather than to the original discoverers. Ultimately, the text argues that philosophical development is a complex process of invention and subsequent purification, where the merits of original discovery and later critical refinement are often unfairly weighted in historical memory.
Filosofie a „po-kroky“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 1. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Filosofie a „po-kroky“
Patočka často opakoval, že filosofie jde kupředu tím, že couvá. Takto vyjádřeno to ovšem potřebuje náležitý výklad; doslova vzato to nedává dost smysl, protože couváním nelze jít kupředu. Místo paradoxu tohoto typu lze ovšem použít také metaforu, narativně poněkud rozvinutější. Filosofovat znamená vždycky pokoušet se z bláta (a z louží) přejít na suchou (a čistější) cestu, zřetelnější, nahlédnutelnější půdu. A každý takový krok z bláta na suchou cestu je nutně provázen tím, že něco z toho bláta si neseme na botách a na tu suchou cestu to přeneseme, to suché místo zašlapeme, znečistíme – a stejně nám toho na botách ještě dost zůstane. Něco podobného platí také o krocích a po-krocích filosofie: a to právě musí filosof kontrolovat, tj. „reflektovat“, podrobit reflexi (opakované, tj. reflexím). Pokaždé, když udělá nějaký „krok kupředu“ (což ovšem není pokaždé, když „myslí“), je v toto kroku vždycky mnohem víc, než na co se sám soustředil a co vlastně tímto krokem udělat chtěl. To, o čem mluví Kant, že někteří filosofové musí nejdříve s něčím novým přijít, aby ti druzí mohli potom popsat, co se vlastně filosoficky stalo, je ve skutečnosti mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Především není pouze možné, ale dochází k tomu dokonce velmi často, snad dokonce po pravidle, že ti, co vymyslí něco nového, sami to nedovedou plně rozpoznat ani zhodnotit. To je jedna stránka věci, totiž že tvůrčí myslitel přijde s něčím mimořádným, aniž by si toho mohl být dostatečně vědom, a že teprve následující myslitelé rozpoznají, o jak velkou věc vlastně šlo. My však teď musíme zdůraznit něco jiného, takřka opačného, že totiž nějaký tvůrčí myslitel vskutku s něčím novým přijde, že si toho je dostatečně vědom (někdy dokonce nade vší míru a „slušnost“), ale že si vůbec není vědom, co bláta a špíny a veteše atd. zároveň spolu s tím novým přináší na svých botách. Pak se docela dobře může stát, že ten, kdo s novou myšlenkou přišel jako první, není ani moc připomínán, ale pochvalu a slávu sklidí ten, kdo to po něm převzal a očistil od toho sajrajtu, který k tomu byl přilepen nebo přimíšen. Zásluhy by měly být spravedlivě zváženy na obou (nebo na všech) stranách, ale obvykle tomu tak nebývá.
(Písek, 080121-2.)
(vzniklo z telef. diskuse s Lubošem [Krbcem – pozn. red.])