This text explores the relationship between the psyche and spontaneity, defining the psyche as an extraordinary bodily function that significantly enhances the effectiveness of spontaneity in coordination with reactivity. The author posits that spontaneity is a legitimate concept supported by personal experience and the systematic observation of animals. Especially in higher animals, recurring moments of hesitation and decision-making between various options can be observed, suggesting the involvement of internal spontaneity in situations where clear external cues for further action are absent. The text critiques the traditional mechanistic and causal view that interprets such behaviors merely as complex chains of cause and effect, labeling this approach as prejudiced. Instead, it emphasizes that the capacity for choice and the internal dynamics of the subject are key aspects that cannot be reduced to simple reactivity. The reflection thus leads toward a philosophical understanding of the psyche as a tool that enables the subject to actively shape its behavior through spontaneous processes, which become most evident in situations of uncertainty and choice.
Psychika a spontaneita / Vědomí a spontaneita / Spontaneita a psychika
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 3. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Psychika a spontaneita / Vědomí a spontaneita / Spontaneita a psychika
Psychika je zvláštní, zcela mimořádnou tělesnou (tělovou, fyzickou) funkcí, která dovoluje pronikavě (a kvalitativně) zvýšit povahu a zejména „účinnost“ spontaneity ve spojení a spolupráci s reaktibilitou. Spontaneita sama o sobě je ovšem velkým problémem, zejména filosofickým (ale nejenom). Předpokládejme však, že s ní můžeme legitimně počítat, neboť tento předpoklad je při nejmenším pro většinu z nás záležitostí naší osobní zkušenosti. Při pozorování zvířat, zejména domácích nebo zdomácněných (jednak proto, že jsou nám blízko, jednak proto, že je můžeme pozorovat často, téměř kdykoli, když chceme nebo když to z nějakých důvodů potřebujeme), zjišťujeme opakovaně, že dochází k situacím, kdy pozorovaný subjekt je „na vážkách“, „na rozpacích“, kdy se nemůže hned rozhodnout pro jedno z dvou (nebo více) možností, ať už se ty „možnosti“ ukáží jakoby samy od sebe anebo je třeba záměrně naaranžujeme. A v takových situacích se nám zdá být zřejmé, že nám známé zvíře musí zapojit něco ze své „spontaneity“, neboť nemá, oč „vnějšího“ by se mohlo ve své další aktivitě (eventuelně upuštění od aktivity) opřít. Je také zřejmé, že k podobným typům „váhání“ dochází spíše u vyšších tvorů než u nižších; nicméně kdysi jakoby samozřejmý předpoklad, že to vše představuje jen zvláště komplikovanou kauzální kontexturu, se nám dnes už jeví jako předsudečný.
(Písek, 080311-2.)