This document expands on a hypothesis regarding the origin of universes, drawing from quantum physics and the properties of the physical vacuum. The author explores the theory that the vacuum generates virtual particles whose lifespan is inversely proportional to their mass or energy. A central pillar of the argument is the quantization of time, implying the existence of a fundamental, indivisible time unit. The hypothesis suggests that if a highly improbable but possible fluctuation creates an extremely massive virtual particle, its required annihilation period might be shorter than the minimum quantum of time. Consequently, the particle cannot annihilate and transitions from virtual to real, potentially triggering a Big Bang event. The text also critiques the concept of "infinite universes," warning against applying the mathematical notion of infinity to physical reality. The author concludes that while logical infinity exists in philosophy, physical entities are inherently finite, possessing a beginning and an end.
Čas jako kvanta a jako „vlnění“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 5. 2008
- This is a part of the original document:
- 2008
Čas jako kvanta a jako „vlnění“
Odvážím se jakéhosi dotažení své starší hypotézy (i ta byla dost na vodě) o tom, jak vznikají „vesmíry“. Trochu zopakuji: podle jedné teorie současné fyziky je třeba počítat s tak zvaným „fyzikálním vakuem“, jež je charakterizováno tím, že se z něho vynořují (tj. vyskakují) virtuální částice a virtuální kvanta, a že je pouze záležitostí pravděpodobnosti, jak hmotná příslušná částice bude nebo jak energetické bude příslušné kvantum. Podle jiné teorie lze usuzovat na tzv. kvantování také tam, kde s tím fyzika dosud nepočítala, např. v případě gravitace (a mluví se o gravitonech, apod.). Důvody pro kvantování všech „energetických polí“ jsou vlastně obdobné: ve všech případech platí, že existují jakási nejmenší kvanta energie, takže nic menšího už nemůže existovat. Někteří teoretičtí fyzici takto „kvantují“ také čas. Co to však znamená, platí-li opravdu, že existuje jakési nejmenší kvantum času, a platí-li zároveň, že principiálně může „vyskočit“ z hladiny fyzikálního vakua částice o jakkoli vysoké hmotnosti nebo kvantum o jakkoli mocné energii? Virtuální částice (i kvanta) disponují mnohem kratší délkou „životnosti“ oproti „reálným“; a navíc jejich „životnost“ je tím kratší, čím jsou hmotnější (nebo energetičtější). To musí vést k tomu, že za určitých (sice vysoce nepravděpodobných, ale nikoli zcela vyloučených okolností) může třeba z vakua vyskočit tak hmotná částice (nebo tak energetické kvantum, a dochází k tomu prý vždy ve dvojicích), že doba, v níž musí dojít opět k její anihilaci, by musela být mnohem kratší než umožňuje ono nejmenší kvantum času (pochopitelně za předpokladu, že hmotnost virtuální částice a energetičnost virtuálního kvanta naproti tomu žádnou nejvyšší mez nemá). Výsledkem pak je to, že nesmírně hmotná virtuální částice (resp. nesmírně energetické virtuální kvantum) nestihne onu jinak nezbytnou vlastní anihilaci a stane se částicí (event. kvantem) reálnou – ale právě tím může dojít k onomu výbuchu, obdobnému onomu „Velkému Třesku“ na počátku našeho Vesmíru. Po mém soudu je svrchovaně nepravděpodobné, že by nejrůznějších vesmírů bylo – jak někteří říkají – „nekonečné množství“, ale považuji za možné, že ten „náš Vesmír“ by nemusel být jediný. (Zavádění termínu, pojmu a myšlenkového modelu „nekonečno“ do souvislostí „reálného“ světa je třeba sledovat s opatrností a skepsí; tzv. paradoxy nekonečna jsou pouze logické povahy, a proto náleží do „filosofie LOGU“ neboli tzv. „logologie“, ale pojem „nekonečna nemá a nemůže být aplikován na zrozené. vyrůstající resp. dospívající a posléze zánikem končící skutečnosti, které mají svou FYSIS.)
(Písek, 080517-3.)