This philosophical reflection examines the concept of time as a specific form of non-objective reality. The author places time alongside other entities, such as the subject, the world as a whole, and truth, which cannot be fully reduced to their objective aspects. Similar to the world, we are always situated within time and cannot step outside of it to observe it as a complete object. However, the text highlights a fundamental difference: while we can navigate and direct our attention within the spatial world, we lack this freedom in time. We are bound to a single, currently allotted present. Time is perceived as a force that grants us presence and determines what is accessible to us at any given moment. We cannot intervene in any temporal point other than the one currently assigned to us. Thus, time represents a defining framework of human existence that is inherently non-objective and beyond our direct control.
Čas jako nepředmětná skutečnost / Nepředmětné skutečnosti
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 2. 2007
- This is a part of the original document:
- 2007
Čas jako nepředmětná skutečnost / Nepředmětné skutečnosti
Obvykle jsem jako příklady nepředmětných skutečností uváděl: a) subjekt, který je ex definitione míněn jako non-objekt, ale má přitom nepřehlédnutelnou předmětnou stránku; b) svět (v celku), který nikdy nemůžeme mít (jakožto celek) „před sebou“, neboť jsme vždycky už v něm (přičemž nejrůznější jeho složky před sebou mít můžeme, aniž by to znamenalo, že je můžeme redukovat na jejich předmětnost); c) pravdu, a to jako příklad „ryzí nepředmětnosti“, která vůbec předmětnou stránku nemá (pokud ovšem ji odlišujeme od jakéhokoli uplatnění pravdy, jako je např. pravdivý soud, pravdivý výrok, pravdivý čin, případně pravý či správný čin, atd.). Pochopitelně by bylo možno takových příkladů uvést celou řadu. – Jako jeden ze zajímavých a významných příkladů lze uvést také „čas“. V jistém smyslu o něm platí totéž, co jsme řekli o světě: nikdy nemáme celý čas před sebou jako nějaký předmět, nikdy z času nemůžeme vystoupit, ale vždycky jsme už v něm, uprostřed postupujícího, běžícího času. A přece je tu závažný rozdíl: i když také svět a všechny vnitrosvětné skutečnosti jsou v čase a jsou jaksi „podrobeny“ času, je pro ně čas něčím jiným a také jinak než pro nás. Části světa můžeme mít (přinejmenším v některých případech) opravdu „před sebou“, a do jisté míry si můžeme i vybírat – můžeme svou pozornost zaměřovat různými směry. Naproti tomu náleží k bytostné povaze času, že si vybírat nemůžeme, že nemůžeme přesouvat svou „přítomnost“ dopředu či dozadu a na různá místa, ba že to je jakoby čas sám, který nám naši přítomnost jakoby „přiděluje“, „uděluje“, ba jako by nás k té či oné přítomnosti připoutával. A ještě něco navíc: je to čas, který rozhoduje nejen o naší přítomnosti ve světě, ale také o přítomnosti věcí (a také druhých bytostí, událostí, procesů atd.) pro nás – nemůžeme např. nikterak přímo zasáhnout do jiných „přítomností“ než právě do té, která nám je aktuálně přidělena.
(Písek, 070209-1.)