This text presents a philosophical inquiry into the concept of integrity within the framework of events. The author defines integrity as a phenomenon that must be understood not as a static state, but as the result of repeated performances or actions. A fundamental distinction is drawn between true integrity, which is established from within, and false integrity, which is imposed from the outside. The argument emphasizes that true integrity requires a redefinition of the subject as an entity capable of internal self-foundation. Rejecting the Aristotelian notion of the unmoved mover, the text asserts that the source of integrity cannot exist outside of the event itself. Both events and subjects are viewed as concrete realities (from the Latin concrescere, to grow together), representing a fusion of internal and external dimensions. While true events possess an internal actor of integration, false events depend on external agents who possess their own internal integrity. Ultimately, the text argues that understanding true integrity necessitates recognizing the subject's ability to relate to itself through internal performance.
Integrita (události)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 6. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Integrita (události)
1) Integrita je „fenoménem“, tj. můžeme ji v některých případech „vykázat“ (např. u živých bytostí, ale poměrně snadno lze prokázat, že ji musíme předpokládat i na úrovních nižších, před-lidských a před-živých, dokonce i na úrovni „primordiální“, ovšem pokud do ní nezahrneme i tzv. skutečnosti „virtuální“, které se nemohou nijak „ukazovat“, aniž by se staly „reálnými“)
2) Integrita – nemůže být pochopena jinak než „výsledek“ výkonu (přesně řečeno: opakovaných výkonů).
3) Za jakých podmínek je možno chápat nějakou integritu jako způsobenou (vyvolanou, uskutečněnou) odjinud, zvenčí?
4) Integrita založená „zvenčí“ není (nemůže být) „pravou“ integritou; „pravá“ integrita musí být založena „zevnitř“. (Odtud nutnost nového pochopení „subjektu“.)
5) Integrita „nepravé“ události však musí být rovněž „založena“ výkonem – a tento výkon představuje tedy samostatnou (svébytnou) „událost“ – a pak vzniká znovu otázka pravé integrity této „události“, zakládající nepravou integritu nepravé události; nakonec tedy je třeba řešit otázku pravé integrity, založené „vnitřně“ a nikoli „zvenčí“. Jinak se totiž k pochopení pravé integrity nikdy nedostaneme.
6) Kdo by chtěl tuto argumentaci odmítnout, tomu zbývá jediná (ovšem historicky už se znemožnivší) možnost: musí předpokládat „hybatele“, který je sám „nehybný“; jinak řečeno, musí původ pohybu hledat v nehybnosti, a tak prozradit svou svázanost s relikty aristotelství (a tomismu).
7) Protože jakékoli (skutečné) integrity může být dosahováno pouze výkonem (skutkem), který je sám událostným děním, nemůžeme nadále předpokládat základ či zdroj integrity mimo událost, tedy jako něco přicházejícího zvenčí.
8) Jediným možným závěrem těchto úvah je přijetí úkolu, pochopit zdroj (pravé) integrity jako cosi přicházejícího zevnitř; a to předpokládá zase ono zmíněné rozlišování mezi „vnitřním“ a „vnějším“, tudíž také u „události“ a u „subjektu“.
9) Jak událost, tak „subjekt“ je třeba chápat jako skutečnosti „konkrétní“ (odvozeno od concrescere, srůstati) tedy „srostlice“ vnitřní a vnější stránky. Pravé události jsou srostlé zevnitř, tj. mají aktéra srůstání čili integrity samy v sobě, zatímco integrita nepravých událostí musí být aktivně založena a udržována zvenčí, tedy aktéry, kteří mají opět zdroj vlastní (tentokrát pravé) integrity v „sobě“, jsou tedy schopny se k „sobě“ také vztahovat – a tudíž mohou být považovány za (pravé) subjekty.
(Písek, 060617-2.)