This text offers a philosophical analysis of the concept of "creation out of nothing" (creatio ex nihilo), focusing specifically on the inherent tension within the idea itself. On one hand, the concept of "nothing" is employed so radically that it denies any prior material or pre-existing being from which the world could be formed. On the other hand, the term "creation" is inextricably linked to the activity of a creating subject—a Creator—who must necessarily exist. The author explores the logical contradiction where the presence of a creative actor seems to negate the state of absolute nothingness. To resolve this paradox, the text suggests that "nothing" should not be understood as the total absence of any reality, but rather as the absence of "objective" or "objectified" reality. This requires a fundamental re-evaluation of what is considered "real," distinguishing between reality as a product of an act and reality as the subject or agent of that act. Ultimately, the essay proposes viewing creation as a transition from non-objective potentiality to objective existence.
Stvoření z ničeho
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 11. 2006
- This is a part of the original document:
- 2006
Stvoření z ničeho
Ponechme stranou otázku původu a historického formování myšlenky „stvoření z ničeho“, a věnujme se soustředěně té myšlence samé, tj. tomu, co je touto myšlenkou myšleno. Především tu je jisté nepřehlédnutelné napětí: na jedné straně tu je myšleno „nic“ tak silně, aby bylo popřeno veškeré jsoucí bez výjimky: svět (jako celek či úhrn, ale také jakákoli vnitrosvětná skutečnost) vznikl z ničeho, tj. nepředcházelo mu nic jsoucího, z čeho by bylo možno svět dotvořit, nic, co by tu poskytlo alespoň%n jakýsi materiál, jakési základní kameny, s nimiž by se dalo něco podniknout a něco z nich postavit, vybudovat. A na druhé straně je termín „stvoření“ nerozlučně spjat s aktivitou tvoření, a aktivita je vždycky aktivitou něčí, nějakého subjektu – pochopitelně jsoucího subjektu, tedy jsoucna. Jak je tedy možno mluvit o stvoření z ničeho, když takové tvoření a stvoření („stvořování“) jakožto aktivita nějakého subjektu (totiž stvořitele) onu nicotu vlastně popírá? Původ resp. vznik z „ničeho“ musí nutně popřít i každý stvořitelský subjekt, jinak popírá ono „nic“ – ledaže by Stvořitele samého s oním „nic“ přímo ztotožnil. Anebo – to snad ukazuje dál – ono „nic“ nesmí myslet naprosto radikálně, tj. jako nepřítomnost a popření čehokoli „skutečného“, nýbrž jen jako nepřítomnost a popření každé předmětné skutečnosti. Pokud bychom chtěli tímto směrem hledat řešení, stojí před námi povinnost a nutnost nově chápat, co to je „skutečné“, tj. rozlišovat skutečné, které je výsledkem, rezultátem, „produktem“ skutku (skutků), od skutečného, které je subjektem, aktérem, producentem předmětných skutečností, eventuelně předmětného světa resp. předmětné povahy či stránky světa.
(Písek, 061126-1.)