V tomto textu je vzpomínáno na Milana Machovce, významného českého filosofa, který zemřel krátce po Novém roce 2003. Autor popisuje atmosféru poválečné filosofické fakulty, kde po roce 1948 došlo k čistkám studentů i učitelů a k ideologické indoktrinaci marxismem-leninismem. Machovec byl v této době mladým marxistou, který se odlišoval od pozdějších směrů "pozitivizujícího" a "antropologizujícího" marxismu. Jeho pozice byla založena na bystrosti, citlivosti k politickým změnám a schopnosti reagovat na aktuální potřeby. Text se zaměřuje na Machovcovy "první vlaštovky", jako byly publikace o logice či "smyslu života", a jeho snahu o dialog s křesťany, který inspiroval vznik seminářů na FF a v Jirchářích. Dále se věnuje jeho aktivitám v 60. letech, včetně konference v Karlových Varech a vydání knih o protestantské teologii, Augustinu, Pascalovi, Dobrovském, Masarykovi a Ježíši. Machovcův přínos spočíval spíše v jeho schopnosti nadchnout studenty a otevírat prostor pro volné myšlenky, než v budování uceleného filosofického systému. Autor jej označuje za "dilettanta nadprůměrně vzdělaného a bystře myslícího" a srovnává jej s Herbertem Spencerem, přičemž konstatuje, že po Machovcích zůstává mělčí stopa než po jiných.