Článek se zabývá kritikou Rádlovy knihy „Útěcha z filosofie“, napsané v letech 1941-1942. Autor textu poukazuje na Rádlovu vlastní výzvu k nekritičnosti ve vědeckých spisech a konstatuje, že i mnohé kritiky Rádlovy knihy trpí podobnou nekritičností. Rozebírá kritiky od J. Patočky a B. Komárkové, které se většinou shodují v chápání „Útěchy“ jako ústupu od dříve sledované linie, ačkoliv se liší v konkrétním hodnocení. Komárková vidí krok zpět v pokusu o syntézu, kde je logické výstavbě obětováno podstatné. Patočka naopak vnímá knihu jako snahu říci vše, co v Rádlovi žilo a zápasilo, a jako zcela novou syntézu jeho myšlenek. Zároveň však Patočka jinde kritizuje, že kniha „nedává, co Rádl filosoficky chtěl, v jeho pravé podobě“, ale pouze jako „náhražku, zpověď“. Článek klade otázku, pro koho byla kniha určena, a zda ji Rádl psal „pro vlastní potěšení“ nebo zda, jak naznačuje autor textu, chtěl „mluvit lidsky k lidem“ a podnítit je k zamyšlení nad „posledními lidskými otázkami“.