Text se zabývá filosofickým pojmem nepředmětnosti a jejím vztahem ke konkrétní skutečnosti a subjektu. Autor rozlišuje mezi ryzí nepředmětností a nepředmětnou stránkou věcí, které představují syntézu vnitřního a vnějšího. Subjekt je chápán jako skutečnost, jejíž vnitřní stránka je ukotvena v ryzí nepředmětnosti. Tento koncept má zásadní důsledky pro teologii: je-li Bůh chápán jako subjekt, musí být sám zakotven v hlubší ryzí nepředmětnosti. Pokud je s ní přímo ztotožněn, nelze mu připisovat žádné vnější, zpředmětněné rysy. Autor dále zkoumá povahu dění a odmítá běžné kategorie pohybu či nehybnosti jako produkty omezeného předmětného myšlení. O ryzí nepředmětnosti nelze vypovídat přímo jako o předmětu; smysluplná výpověď je možná pouze nepřímo skrze nepředmětný odkaz při mluvení o jiných věcech. Text tak nastiňuje meze a možnosti myšlení v oblasti, která přesahuje běžnou předmětnou zkušenost.