Tato filosofická úvaha se zaměřuje na hlubokou analýzu reflektovaného vědomí, které je charakterizováno unikátní schopností odstoupit od sebe sama, a tím se paradoxně k sobě samému přiblížit. Autor podrobně zkoumá povahu metafyzického prostoru, jenž musí být pro tento odstup otevřen, a dochází k závěru, že vědomí samo o sobě funguje jako reflexe určité životní praxe či aktivity, která není původně myšlenková. Samotný vznik a konstituce vědomí jsou podmíněny opakovaným procesem odstupování do prostoru, který toto vědomí teprve ustavuje. Text se rovněž vypořádává se zásadní metodologickou nesnází: jelikož je vše dáno pouze skrze vědomí, nelze při zkoumání vyjít z ničeho vnějšího. Analýza proto musí začít u bezprostřední danosti vědomí sobě samému a teprve prostřednictvím následné myšlenkové extrapolace a hypostaze rekonstruovat předpoklady a situaci, jež předcházely jeho vlastní sebekonstituci. Tato studie tak nabízí vhled do složitého vztahu mezi lidským vědomím, reflexí a ontologickými podmínkami jeho vzniku.