Text analyzuje hluboce zakořeněný antický předsudek, který zásadně zformoval evropské filosofické myšlení. Tento předsudek spočívá v přesvědčení, že uprostřed neustálých změn je nejdůležitější to, co těmto změnám odolává a co zůstává neměnné. Skutečnost je tak mylně ztotožňována výhradně s tím, co je „vždy přítomné“ v daném okamžiku. Autor upozorňuje, že na rozdíl od Zenonových paradoxů, které byly logicky vyvráceny, tento předsudek přetrvává, protože nikdy nebyl formulován jako řádně podložená teorie či argument. Výsledkem je specifická „barvoslepost“ moderního racionálního myšlení, která vede k odmítání nebo redukci všeho, co se vymyká rámci neustálé aktuálnosti. Logicky trénovaná mysl pak vnímá skutečné proměny jen jako zdání a snaží se je převést na zjednodušené, statické kategorie. Tento text kriticky poukazuje na omezenost takového uvažování, které nedokáže prohlédnout své vlastní deformace způsobené historickou fixací na stálou přítomnost.