Text se zamýšlí nad fenoménem chudoby v jejím materiálním i duchovním rozměru, přičemž vychází z biblických interpretací. Autor analyzuje posun od chudoby sociální k „chudobě v duchu“ a interpretuje Ježíšova slova o trvalé přítomnosti chudých jako poukaz na nevyhnutelnou sociální nerovnost a relativitu nedostatku. Významnou část úvahy tvoří pojetí dětství jako stavu absolutní chudoby a závislosti, z čehož pramení existenční dluh každého jednotlivce. Tento dluh je zde ztotožněn s pojmem prvotního hříchu, který není chápán jako dědičná vina, nýbrž jako nezbytný závazek vznikající v procesu stávání se člověkem. Splácení tohoto dluhu skrze službu druhým představuje etický rozměr lidské existence. Závěrem text zdůrazňuje dějinnou a společenskou relativitu chudoby; materiální standardy se v čase proměňují, avšak duchovní bída zůstává trvalou výzvou, která je vždy úzce spjata s konkrétním dobovým kontextem a životními okolnostmi člověka.