Text se zabývá filosofickým pojetím času a budoucnosti, přičemž odmítá vnímání času jako prázdného kontinua. Autor argumentuje, že čas je nerozlučně spjat se skutečným děním a že kauzalita není jen mechanickým následkem příčin, ale vyžaduje čas jako svou nezbytnou podmínku a předpoklad. Bez dostatku času se příčina nemůže stát skutečnou příčinou, což je ilustrováno na příkladu virtuálních částic. Čas se v rámci sociálních struktur transformuje do podoby sdílené chronosféry, kde se individuální dění propojuje do synchronizovaných celků. Ústřední myšlenkou je, že budoucnost nelze chápat jako statické jsoucno, ale jako neustále přicházející dění, na němž je veškerá existence závislá. Autor odkazuje na svatého Augustina a antickou filosofii, aby zdůraznil, že trvalost je pouze iluzí, zatímco podstata světa spočívá v událostném charakteru bytí, které je bytostně orientováno na to, co teprve nastává.